Dobré ráno, znovu prasknutý rám na Kawasaki, ranní běh, centrála, cvičení, jídlo, ježdění. Dobrou noc. Takhle by to mohlo stačit, jenže nám všechno došlo. Benzín, voda i to jídlo, co se líp jí. To, co se jí hůř a není tak dobrý, tak to nám ještě samozřejmě zbylo. Středobodem dnešního dne je teda nákup. Můžu říct, že je to pěknej oser. Ani doma mě to nebaví, natož tady, kde se jen před samotným odjezdem musí udělat spousta úkonů. Nezdá se to, ale takový život v dodávce s vozíkem ve dvou to je neustálý přesun věcí a proto, když se někam jede, musí se ty věci vrátit na své původní místo. Prostě oser. Dorazili jsme k 15 minut vzdálenému obchoďáku a dalších 20 minut seděli v autě a oddalovali moment, kdy budeme muset vylízt ven. V takovej moment se probere spousta důležitých věcí, který s nákupem nemají nic společnýho. Napsal bych vám je, ale už si je nepamatuju.
Dobře, nádech a lezeme ven. Tady je to tak, že se roušky a pytle přes hlavu nosí všude i venku, takže ten nádech byl na místě. Košíky jsou tu sice na mince jako u nás, ale nikdo je nezacvakává. Koš vezmeš a jedeš. A jedeš dlouho, covid opatření jsou všude, a proto se do obchodu leze jednou dírou dovnitř a jinou zase ven. Když to chceš obráceně, přiběhne pár domorodců a ti tě s úsměvem a holí v ruce nasměrují ke správnému východu. Přeháním, nesmějou se u toho. Dobře, nemají tu hůl a jsou úplně v pohodě. Vlastně se tu cítím daleko víc pohodlně a bez stresu než doma.
Už jsme tu potřetí. Výhoda je v tom, že už člověk pomalu ví, kde co je. Hlavně ví, kde je pivo a víno, zbytek je pro mě pořád nějak zmatenej… Katka říkala, že i cukr se jí hledal blbě. Asi na 10 minut zmizela a vrátila se s ním úplně zničená a vyčerpaná. Budem vypadat jako alkáči, ale na cestu jsme dostali absinth a podle youtube se zrovna tenhle má nalívat přes cukr. Máme na to i tu lžičku. Proto jsme tam ten cukr nemohli nekoupit.
Hotovo nakoupeno, jdeme platit. Fronty tu řídí chytrá telka, něco jako na poště, jen si člověk nebere lístek. Vlastně si ani nejde sednout. Prostě je tu jedna velká fronta k té chytré telce a od telky jde člověk podle čísla na televizi rovnou k pokladně. Jo a aby lidi nechodili rovnou k pokladnám a nepředbíhali, tak jsou tu natažené takové ty pásky jako ve Shrekovi. Funguje to. I brutálně vypadající u nás nekonečná fronta je tady otázkou chvilky. Může za to i ta skutečnost, že ze všech pokladen, které tu jsou, jsou opravdu všechny otevřené. To u nás taky není zvykem, i když pokladen je všude milión. I tady mě ale provází moje frontová smůla. Stučně vám popíšu: Vždycky stojím frontu, v které to nejdýl trvá a to i když vypadá nejkratší. Když už jde všechno hladce, člověk přede mnou má většinou nějakej problém. Něco si nezváží, nemá prachy, hledá prachy… Dojde papír na účtenky, dojde i ten rezervní pod pultem. Jednou jsem stál frontu v Litomyšli v BILLE a ta paní prodavačka mi tam omdlela… Takhle já to mám normálně. Nepřekvapilo mě teda, že tady to není jinak. Ve frontě jsme byli 2 minuty, u pokladny 10. Ale jak řikám, tohle už mě nerozhází.
Nakoupeno. Odcházíme dle pokynů správnou dírou ven. Sakra to byla dřina. Ještě dotankovat benzín a mizíme. Benzínka je naštěstí v areálu obchodu, stačí s T5 a vozíkem přeskákat 10 retardérů a je to. Katka má taky svoje příhody, ale ona je má s počítačema a elektronikou. Věci, které normálním lidem normálně fungují, Katka vezme do rukou a v tu ránu fungovat přestávají nebo se alespoň začnou chovat podivně a mají nějaké chybičky. Děje se to často. Jo, posral se samoobslužnej automat na tankování. Místo menu, kde je na výběr, jestli chceš naftu nebo benzín, je tam plocha Windows, a kdyby si se trochu snažil půjde si u stojanu zahrát Solitaire. Stojany jsou tu ale 4, takže možnost, že takhle umřou všechny, je malá. Berem benzín, dám si těch 10 retardérů zpátky a jedem.
Až potom mi dojde, že to tam nemusim takhle jak chuj přejíždět, je tam zkratka. Co už, přejíždět retardéry s plně naloženým vozíkem a T5 je moje nová obliba. Příště, jak tam pojedu, dám si ty retardéry jen tak pro radost, zkratka nezkratka. Víno, sýr, film. Over
Sakra to to letí, člověk se ani nenaděje a už se probouzí do šestého dne. Z ranního vstávacího rituálu se pomalu stává rutina. Katka vstane dřív jak já, dá se dohromady, a začne v rámci tréninku běhat po okolí.
Mně to trvá o něco delší dobu, je to proto, že já odsud nemusim pracovat na dálku. Katka čím dřív vstane, tím má dřív hotovo a tudíž potom může delší dobu trénovat. Dám se dohromady, otevřu vozík, vytáhnu motorky, doliju benzín, letmo zkouknu, jestli není něco špatně napiju se a jdu se taky kousek proběhnout. Dopoledne se nese v poklidu, sem tam se jdu povozit a zbytek času se věnuju focení instagramu a těmhle všem věcem. Vlastně jsem v tom dost novej, mám sice tyhle vymoženosti dlouho, ale nikdy jsem tam bůh ví co nepřidával. Neberu to moc vážně, spíš se tím bavím. Málem bych zapomněl na ranní potěšující zprávu, volala mi paní a chtěla si svého chlapa přihlásit do individuálního kurzu motoškoly po zadním. Ke mně prosím… Měl jsem z toho radost a ona evidentně taky. I když mi hlavou proběhlo, co všechno budu muset zařídit a naplánovat, ta paní mi prostě udělala skvělé ráno.
K tréninku… Je znát, že tělo není po zimní přestávce zvyklé na takové porce ježdění každý den, sem tam něco bolí, ale vlastně je to dost příjemný pocit. Přifouknul jsem si gumu na standart, co většinou jezdím, 4,5 baru. Na start jsem měl 3,5, to aby mě hned z jara nešokovalo, že mi to jde tak blbě. Trochu jsem si to prostě zjednodušil. Rozhodl jsem se trénovat věci, co už umím, jen je chci dělat líp a mít v nich větší jistotu. Trénink jsem rozdělil do kratších, častějších intervalů. Je na to tady času dost, lepší rozvrhnou síly, než se vyšťavit za odpoledne, přetáhnout se a další dny se kvůli tomu pořádně nesvézt. To jest moje strategie.
Všechno příjemně plyne, bez většího zádrheleu. Jediná nepříjemná věc je, že můj skvělej notebook, kterej vydrží nesmyslně dlouho nabitej nejde nabíjet přes USB-C, přes které tady Katka napájí všechny svoje přístroje. Není to chyba, je to vlastnost, jak se Katka dočetla na stránkách LENOVO, hledajíc nějaké řešení. Ovladače, přeinstalování biosu, nic nepomohlo. Je to jako by vám na motorku dali světlo navíc, které tam jen tak je a nemůžete ho zapnout. Jen tam prostě je, vypadá hezky a to je všechno. Díky všem lidem, co nad věcmi přemýšlí. Konec techno vsuvky.
Jak jsem psal, všechno šlo hladce, počasí je skvělý a trénuje se. Trénuje se tolik, že já už nemůžu a jdu radši fotit Katku. Nabouchám ji pár fotek a jdu jí trochu píchnout s ježděním po předním. Chvilku jí pozoruju, sem tam ji zastavím a řeknu, co by měla dělat jinak nebo líp. Taky jsem ji cihlou nakreslil bod rozjezdu, bod kde to zvedá na předek a bod kam dojela nejdál. Nakreslil jsem i další značky, aby měla trochu motivaci na zítra. Už dneska se ale vytáhla a z jejího klasického přizvednutí typu zápich na předek, téměř nula metrů, bylo nakonec krásných 20m a znatelné zlepšení techniky.
Je to holka šikovná, však to říkám pořád. Za chvíli měla i Katka dost, časově to vycházelo pěkně. Dneska večer budeme mít návštěvu, která doveze burgery a pivooo. Původem Venezuelan, teď žijící tady v Tarragoně Carlos. Skvělej týpek, kterýho tu Katka poznala, když tu chodila do školy. Naklidilo se, připravilo se sezení a zachvíli už byla slyšet Carlosova Yamaha MT07. Řízek je to, auto nemá, všude jezdí na mašině. Sedlo se k pivu a jídlu. Jako anglicky jen poslouchající člověk co umí říct jen: Ahoj já jsem Kuba a moje motorka je suzuki, je pro mě vždycky zážitek vidět dva lidi, jak si takhle povídají. Baví mě to i když nic neříkám. Zákaz vycházení tu mají v 10 večer, jo svět je poslední dobou divnej. Takže v deset jsme to zabalili, popřáli Carlosovi šťastnou cestu. A ten po pár pivech mazal domů. Je super, že je tady povolená nějaká hranice alkoholu. Česká nátura by to ale asi zvládala těžce. Takže dneska to bylo po všech směrech luxusní. A to i díky Carlosovi. Díky moc chlape.
Den sedmý
Ráno sedmého dne se neslo v duchu lehkého servisu. Katčina Kawasaki potřebovala dotáhnout ložisko v krku, taky řetěz byl volnější a do dorazů řízení se jí přimotávaly lanka a kabely. Nespěchal jsem, pěkně jsem si připravil nářadí a začal od nejjednodušího. Kecali jsme u toho spolu, zmínili jsme, jak ta motorka ještě prokoukne až jí Milan Mlčoch dokončí krásnej trubkovej rám, který bude taky v té růžovo-nafialovělé barvě a celou motorku ještě prosvětlí. Na fotkách to bude vypadat skvěle. Nebude to ale žádnej cirkus, ta motorka zůstane pěkně decentní. Vůbec je teď celá ještě v testovací verzi. Všechno se zkouší a až dojedeme domů, všechno doladíme na hotovo.
Moje motorka je v pohodě, jen jsem dolil benzín a chladičku. Nemám expanzku. Na tu hnusnou plastovou už nebylo nikde místo a na výrobu nějaké vkusné nebyl čas, nálada, prostředky nebo nějaká další podobná výmluva. Dolévám, ale málo, za sezónu tak litr…
Na dnešek se nespalo lehce, hambáč s hranolkama není úplně lehký jídlo na noc. Nějaký pivko k tomu a když k tomu připočítám sčítající se únavu vychází z toho celkem lenivý dopoledne. Ten den i Katka jezdila dřív než já. No co. Kafe, oběd a jde se na věc. Trochu se rozhýbat, přemoct tu lenost a najednou je z toho supr svezení. Dal jsem si pár krátkých sérií až přišla i Katka a natočila mi krátký video. Fakt se povedlo, tak jsem ho s radostí bouchnul na všechny sociální sítě světa (na všechny dvě, které mám). Mělo úspěch, já měl radost a to mi ten den ke štěstí stačilo. Unavil jsem se dostatečně, takže jak Katka dopracovala, jezdila už jen ona. Zamknul jsem auto a šel jí sledovat. Koukám, sem tam jí řeknu co by mohla dělat jinak a v tom si řeknu, že zavolám Schimpimu. Měl jet s náma, ale chvíli před odjezdem, kvůli možnosti karantény při příjezdu nakonec nejel. Kecáme, kecáme, vymýšlíme a najednou přijede místní kluk na kole. Vypadá to, že mluví anglicky, což je tady zázrak. Pochopím, že se ptá, jestli se může dívat. Kývám hlavou, že není problém a dál klábosím se Schimpim. Katka chvíli trénuje, pak zastaví a dá se s obdivovatelem do řeči. Klučina obdivuje motorku, to, jak je upravená. Říká, že tady v okolí neví o nikom, kdo by něco takového jezdil. Hodně ho to zajímá. Taky totiž jezdí, sice enduro, ale vypadá to, že ho motorky dost baví. S motorkářem si prostě pokecáš všude. Nadšeně si Katku natočil, hned video bouchnul na instagram a teď už o Katce ví celé Španělsko, co Španělsko, celý svět o ní ví 😀 Frajer poděkoval, odjel a my zůstali na place a klábosili o ježdění až do tmy.
Vrknul jsem centrálu aby se dobily všechny baterky, ale hlavně aby se v autě udělalo teplo. Čeká mě totiž další z otužovacích sprch pod petkou. Už jen ten rituál kdy si z vozíku nesu kus igelitu, na kterým budu stát, abych neměl hned nohy jako hovado. Už při něm je mi zima. Studená voda jako taková mi nevadí, nesnášim ale když do ní lezu suchej, musim se prostě lehce namočit předem a pak je mi to jedno. Divný, že? Každopádně po sprše je vždycky fajn. V autě teplo, dokonce i teplý jídlo na mě čekalo. Těžký život Kuby Kykala 😀
Tak a teď nastala ta chvíle, kdy jsme vytvořili český blog o stuntridingu. Kde budou články z akcí, výletů, možná nějaký testy stuntovek, rozhovory s jezdecema českýho stuntu…. Ale to vlasně víte, když jste tady a čtete to 😀 Sranda jak to funguje.
Ráno vypadalo skvěle, jen byla trochu zima, což mě nepřekvapovalo, bufík se jevil jako náladový už před tím. Skvělá snídaně, kafe a jde se na opravu. Skvrna pod autem nejevila nic dobrého, myslel jsem si, že se třeba jen nalomila hadička a teče, jenže asi po 2 hodinách jsem zjistil, že je to úplně v prdeli a že nezjistím nic víc, než jen to, že je to rozbitý a hlásí mi to error….
Jsem zvědavej, jestli se mi někdy stane, že se nebudu muset v ničem hrabat. Šli jsme se s Katkou uklidnit k ušlechtilejší špinavé práci, k motorkám. Štvalo mě to a beru si to za vinu, že jsem ten bufík víc nevyzkoušel, nenamontoval ho dřív nebo prostě něco. Pomalu jsme začali chvátat, protože jsme měli jít s Carlosem (skvělej kámoš od Katky) na pozdní oběd. Takže rychle všechno uklidit a mažeme si to do města. Chvíli na to, píše Carlos, že může až za hodinu a půl, inu co se dá dělat, najíme se sami. (Oba jsme si určitě v duchu pomysleli s vidinou toho, že se navečer ještě lehce povozíme). Musím říct, že jídlo bylo skvělý, objednávání legrace.
Najednou se nikam nespěchalo a vzájemně jsme si říkali, kde tu kdo byl a kde bydlel v minulosti. Cestou zpátky jsme koupili malinkej přímotop, máme s sebou přeci centrálu (výběr i koupě byla velmi náročná :)), ještě popojet 50m na jiné parkoviště, kde jsme šli koupit vodu ve větším balení. Zmordovalo nás to úplně. Je půl sedmý večer, sedím na place, kde jsme ještě řešili kam se líp zastrčit. Pivo, bébéčka a vidina lepšího zítřka. FUCK OFF BAD DAY
Den třetí
V noci mě vzbudilo, jak Katka mluvila ze spaní. Zdálo se jí něco fakt hnusnýho, klepala se a sem tam něco vykřikla. Udivilo mě, že mi dalo docela práci ji probudit. Ráno jsem se jí na to ptal, a že mi to prý řekne večer u rumu. Dobře tedy, k večeři dneska čekám rum s historkou.
Pohled z ranního bočního okna T5 nevěstil nic dobrého, foukalo jako kráva a bylo zataženo, zase se mi nechtělo z pod peřiny. Viděl jsem, jak to Katku trochu štve. Vykopal jsem se teda z postele a řekl jsem si, že nasadím crazy mód, abych ji trochu rozveselil. Šlo to dobře, protože už otevření šoupaček napovědělo, že bude sice pod mrakem a dost větrno, ale vlastně teplo. Katka brzo neodolala mému nadšení a náběh na blbou náladu byl pryč.
Plán dnešního dne byl v průběhu dne se sem tam povozit, hlavně vyzkoušet a donastavit motorky. Udělal jsem čaj, lehce posnídal, nespěchal jsem, vytáhl jsem svůj létající koberec, skvěle si zacvičil a šel chystat motorky. Dál se nedělo nic zvláštního, průběžně jsme doladili pár blbostí, sem tam se vozili a po zimně se seznamovali s jízdou na motorce. Je dost legrace, jak to prvních pár pokusů vůbec nejde, a pak to vlastně samo najednou naběhne. Káťa mě udělala radost, že všechno dělala v klidu a pomalu. Nebyla zdrcená z toho, že jí to hned nejde. Sem tam ji totiž i takováhle blbina dokáže trochu rozhodit. Maká na tom a to je dobře. Poslední jízdu jsem si oblíknul věci, ve kterých budu jezdit letošní většinu sezóny. Po dvou letech zase konečně něco, co se mi líbí. Katka si ještě zacvičila na mém létajícím koberci. Šla se i proběhnout, ale zapomněla si podprsenku, tak se za chvíli vrátila, že jí to prej vadí 😀 no a teď už ten rum.
Den čtvrtý
Noc na dnešek byla klidná a i bez topení bylo teplo. Venku prší a Katka dneska poprvé pracuje. Sedí v autě s noťasem, přikrytá peřinou, spacákem a na dálku vydělává kešáky.
Ráno jsem se byl proběhnout a obhlídnout okolí, je strašná škoda, že se autem nedostaneme dál za betonové patníky. Našel jsem místo, kde bychom byli skvěle schovaní a s velkým širokým placem přímo u auta. No nic, dál budeme nasávat krásu kruhového objezdu. Připojil jsem se ke Katce do auta a buším do klávesnice dvěma prsty přímo ukrutnou rychlostí. Déšť sem tam ustal, tak jsem vzal stativ a pokusil se o animaci se stolkem. Dalo mi to docela zabrat, není to vůbec legrace. Taky jsem se rozhodl, že Katce zatopím, seděla tu chudák pod dvěma peřinama. Zatopit znamená kolečko úkonů: odemknout vozík, vzít centrálu, odejít s ní kamsi dál, ať není slyšet, rozmotat prodlužovák do auta, zapojit ledničku, nabíječku a nakonec malej přímotop. Pak už zbývá jen třísknout šoupačkama a skřípnout chudák kabel mezi dveře a jít nastartovat. Hotovo. Pořád jsem ale čekal, že bude pršet, tak jsem udělal centrále provizorní stříšku, Adam by měl radost. Počasí bylo nakonec dost aprílové, chvíli hezky, chvíli zase ne, a tak jsem od klávesnice odbíhal vařit vodu na čaj, připravil oběd a taky se učil vařit kafe. Jo učil, protože já kafe piju cca dva měsíce a nevím o něm nic. Taky máme takovej super strojek, kterej prská kafe do hrníčku. Chutná skvěle, když ho teda blbě nepostavíte na hořák a hrnek i se vším ostatním vám těsně před koncem nespadne a všechno se vylije, odře a zašpiní. Na podruhý už jsem to ale dal. Ha, malej, ale úspěch.
Jak Katka dopracovala, lehce se uklidilo a vyrazilo se dokoupit vodu, benzín, víno a sýr. Prostě jen ty nejnutnější věci k přežití. Už cestou mě napadlo, jestli to malé vyschlé koryto řeky nebude náhodou plné vody, když tak lije. Bylo. Ale VW T5 se ukázal, jako brutálně brodivoschopný i s naloženým vozíkem. Bylo tam tak 10cm vody, tak ještě aby ne…. Nákup pak probíhal v duchu, hej jsme v novým obřím obchodě a nevíme, kde co je, takže to bylo dost vyčerpávající. Stejně tak probíhá i tankování, člověk nikdy neví jestli bude platit před, během nebo až po dotankování. Po návratu jsem si zase dal kolečko s centrálou, Katka se šla proběhnout a pak nám nachystala luxusní večeři. Ani nevím proč, nějak mě ten den unavil a s tím vínem dohromady, jsem pak Katce tlačil do hlavy, ať jezdí hlavně opatrně. Už když jsem to říkal mi bylo jasný, že to přeháním. Večer jsem zakončil slovy: Promiň za ty kecy, prostě na sebe buď opatrná. Dobrou.
Den pátý
V půl sedmé zazvonil budík a Katka se rozhodla vstát. Na tuhle chvíli jsem čekal, i když se na týhle né úplně široký matraci (90 cm) v klidu vyspíme oba, je fajn ji mít na chvíli celou pro sebe. Sice už jsem nespal, ale ten pocit roztáhnout se, byl skvělej. Počasí pořád nic moc, ven se mi hned nechtělo, tak jsem cvakal do klávesnice. Katka začala pracovat. Chtěl jsem jí zatopit, ale nechtěla, je to holka chladu odolná. Po tom, co jsem se nasnídal banánem, vyčistil si zuby a uběhl pro moje kolena dostačující ranní kilásek, jsem se rozhodl, že Katce trochu píchnu a vyměním jí baterku v Kawasaki.
Katka je takovej malej vrahounek baterek. Většinou ji zabije tím, že zapomene zapnuté zapalování a to ve většinou blbou chvíli, kdy se k motorce třeba dva dny nejde. No a to chuděře lithiové baterce moc nesvědčí, spíš ji to přímo zabíjí. Katka je ale holka předvídavá a měla s sebou jednu náhradní. Když už jsem si zase špinil ruce, přezul jsem ji i zadní gumu. Né že by to už potřebovala, ale zdejší asfalt má gripu na rozdávání a Katka měla obutou gumu hodně lepivou. To není úplně nejlepší volba na trénování driftů a gumování. Nespěchal jsem a docela mě to bavilo. Začínal jsem se totiž těšit, jak se svezu já. Počasí se umoudřilo, vyšlo slunce a začalo pořádně pálit. Čekal mě krásnej kus suchýho asfaltu. Měl jsem chuť jezdit jen tak, v mikině, a taky jsem to tak udělal. Boží pocit.
Ježdění jsem střídal s focením, natáčením a pojídáním gumových medvídků. Jak se blížil oběd, viděl jsem na Katce, že už by se taky chtěla povozit, kručelo jí ale hlady v břiše. Bylo to slyšet až ven před auto. To bylo snad poprvé, co jsem jí viděl jezdit tak krátce. Přijela, zastavila a řekla: je to boží, ale já mam strašnej hlad. Namazal jsem chleby máslem a k tomu jsme se cpali luxusní místní šunkou. Ten chleba byl větší než Katka.
Zdlábla ale skoro dva. Vlastně celé odpoledne probíhalo ve stejném duchu, chvíli jezdit, chvíli fotit, Katka pracuje. Po čtvrté nastává chvíle, kdy Katka pracovat přestává, oblíká se do jezdeckého a jen těžko ji někdo z motorky následující čas dostane. Pauzičku si ale dala, ne oddychovou, ale spíš takovou přemýšlecí. O tom, co na motorce dělá blbě. Připravoval jsem věci na večerní cvičení, koutkem oka jsem jí ale sledoval. Líbí se mi, jak jezdí klidně a jistě, žádný hrrr. Fakt se mi to hrozně líbí. Jsem hodně zvědavej, kam se tenhle rok posune, myslím si, že to bude hodně zajímavá podívaná. Začal jsem cvičit, kawasaki taky přestala vrčet a Katka se ke mně přidala. Zhruba třičtvrtě hodinka protahování, cvičení balancu a lehká posilovačka. Nic brutálního, ale když se k tomu přidá ježdění za ten den plus to, že tu ještě nějakej ten den budem, je toho vlastně až až. Zbývalo jen pustit centrálu, dobít všechny baterky, najíst se, dát si panáka, osvěžující sprchu pod petkou vody a jde se bydlet. Tohle byl zatím ten nejlepší den. Nejhezčí počasí, nejlepší svezení. Jsem příjemně unavenej, to mám rád. Katka je asi taky unavená je 22:09 a ona už má půlnoc. Tak jo, ještě jeden panák.
O tom, že pojedem do Tarragony ve Španělsku jsme se bavili už strašně dlouho. Chvílema to vypadalo, že jo, chvílema, že ne. Hodně to asi viselo na mě, žiju z ruky do huby a na tyhle věci moc nemám. Poslední dobou se ale koukám na věci jinak, takže jsme se hecli a nakonec se rozhodli vyrazit.
V zimě si většina stunťáků vylepšuje svoje stroje a dává dohromady po sezoně všechny šrámy, bolístky a bolesti svých ořů stuntbiků. Takže logicky já i Katka jsme měli motorky dost rozdělaný. Já o něco míň, Katka na prvočinitele. Přidali se k ní totiž noví sponzoři, a tak se to nějak všechno skutálelo, že se řešil nový lak, polepy, leštily se ráfky, do toho se motorka vozila doslova přes celou republiku (Chomutov-Karviná a za týden opačně), rám vlastně bude až se vrátíme…. Moje T5 se taky vzpouzela a objevovaly se na ní věci od brzd až po problémy s dávkou nafty…. Do toho jsme potřebovali do auta dostat bufíka, přotože v tomhle počasí ještě nechceš spát jen ve spacáku. Prostě masakr. Takže už několik týdnů před odjezdem to byl celkem souboj času, nervů a odhodlanosti všechno stihnout.
Cesta
Když jsem asi po 150té jel výtahem dolů a měl plné ruce věcí, musel jsem se smát. Člověk si s sebou normálně vezme nějaký klasický oblečení, něco pohodlnějšího, kartáčky, hřebeny, čepice, boty, pasty a je to. Jenže k tomuhle všemu jsou potřeba věci na ježdění dvou lidí. Helmy, páteřáky, kalhoty, bundy rukavice…. Plus si s sebou vezeme malou soukromou tělocvičnu. Vyloženě závaží jako činky naštěstí ne, ale i tak je to pár dalších věcí, co si s sebou člověk normálně nebere. Další velkou část zabere kuchyň: jedna plastová bedna plná příborů, hrnců, hrníčků a pánví, plus ano, opravdu si s sebou bereme i ledničku. Jídlo. Bereme ho spoustu a vlastně od všech příbuzných dostáváme další a další. Určitě se vrátíme tlustší.Věci do ložnice už jsou sranda, matrace a peřiny se spacákem narveš všude. Nejvíc místa zabírají věci, kvůli kterým jedeme. To jsou motorky a nezbytnosti k nim. Jako většina nářadí co mám. Bez něj se nikam nehnu, vlastně vždycky se něco hodí a něco se musí opravit. Tohle všechno se musí nacpat do delší T5tky. Už teď, jak to píšu si o tom autě myslím, že je nafukovací. Jen do auta proto, protože nás nejdřív čeká cesta do Ostravy, kde se půjčí ještě vozík. To strašně ulehčí přespání kdekoli. Když budeme chtít, prostě zastavíme a vyspíme se v autě.
Ráno jsme vyrazili brzy. Hodně brzy. Musel jsem se totiž ještě stavit za mou rodinou, pro další bábovku do sbírky, řízky a taky je před cestou ještě pozdravit. Počasí nebylo nic moc, v celý republice hnusně. Od Chomutova až po Karvinou. Jo, až tam se naše naložené auto dokodrcalo. Od našich z Lubné, což je asi uprostřed republiky, jsme nabrali směr Dobrá u Frýdku Místku, kde sídlí Motozem. Tam mě Katka vyhodila a jela si do Karviné pro polepenou přilbu od Mxgrafix. Já mezitím vybíral nové věci na letošek. Šlo to jak na drátkách. Katka mě zase vyzvedla a jedem koupit novou trakční baterku. Tohle jsem měl na starost já, a proto mě neudivuje, že jsem to trochu dojebal. Blbě jsem to pochopil a myslel, že už ji mají na skladě a jen ji vyzvednem. Chyba. Skaldem tak úplně nebyla. Nicméně cestou, kdy hlavami nám oběma letělo vymýšlení různých řešení napojení nabíječek, centrál a kabelů, se situlace vyvinula dobrým směrem. Bo v Ostravě se vždy domluvíš. Stačilo přejet do spřáteleného skladu jinde ve městě, vyzvednout baterku a bylo po starostech. Zbývalo už jen zajet za místním bosem stuntridingu, Adamem Peschelem, připojit vozík a znovu přeházet všechny věci. Adama jsme zastihli klasicky ve shonu sto a jedné věci k tomu. Byl trochu rozlítanej, tak jsem se ho snažil uklidnit řízkem. Prý si jen kousne a že musí někam jet. Řízek zafungoval, zblajznul ho celej i s rohlíkem. Krev se mu z hlavy přesunula do žaludku, což ho zpomalilo, rozkecal se a všechno jsme v klidu domluvili. Stačilo vyprostit vozík od závalu Ostravského těžkého sněhu. Adam si jel po svých a my se dali do překládání. Rychlovka, za dvě hoďky hotovo.
Pak už jen hluboké objetí, zatlačit slzy při loučení a rubem to do Rakouska. Natankovat, koupit známku a jediná překážka, co nám stála v cestě, byl týpek na hranicích, který se ptal, jestli tam budeme zůstávat nebo jenom projíždíme. Projíždíme. Tohle jedno slovo nám ve výsledku stačilo až do Španělska. Nikde žádná kontrola, jak všude straší. Dál cesta probíhala ve stylu ujet za den co únava dovolí, pár hodin spánku a znova. Co musím vyzdvihnout z cesty, je brutálně hezký úsek dálnic na pobřeží kolem Monaka. Dálnice jsou tam samé mosty, tunely, výhledy na moře a město. K tomu všemu se pořád vlní z kopce do kopce. Masakr, mít čas, tak se tam aspoň na den zaseknem na podívanou. Myslel jsem, že ten den to dám a dovezu nás až do Tarragony, ale nakonec mě ta šedivá, po většinu času rovně ubíhající dálnice udolala, takže to bylo ještě s jedním spaním. Jo a taky nás blejsknul radar, tak jsem zvědavej, kolik zase přijde.
Den příjezdu
Je to tady, dorazili jsme na plac, který jsme oba znali. Každý tu byl v trochu jinou dobu a jinak dlouho. Katka zvolila příjezdovku, kterou jsem já nikdy nejel, příjezdovku, která vede přes koryto vyschlé říčky. Pomalu vjíždíme na systém protínajících se silniček a kruhových objezdů vytvořených pro něco, co tu nikdy nevyrostlo a už nejspíš nevyroste. Něco je ale přeci jinak, betonové patníky znemožňující vjezd do různých částí jsou najednou všude a my pomalu zjišťujeme, že moc míst, kde můžeme nechat auto, není. Na motorce nebude problém se tam dostat, ale autem je to pase. Vybereme si zapadlé místo na jednom kruháči. Šťastní vybalujeme. Překvapivě je tu dost lidí, kteří tu chodí a jezdí na kole, vlastně je jich tu hodně moc. Všichni na nás čučí a člověk ani nestačí říkat „ola“. Snad nás tu nechají svézt se alespoň pár dní. No nic, najíst se, protáhnout a jít se konečně projet. Na motorkách jsme oba dělali přes zimu spoustu věcí a kvůli sněhu je ani nebylo kde ozkoušet. Jelo se bez helem, jen tak na seznamovačku s okolím.
Večer dokonce přijel i místní kámoš od Katky, Carlos. Dovezl místní pivka, na oplátku dostal ty naše, bufík topil, bylo fajn, sedělo se, pilo a kecalo. I mně, jako bídně anglicky mluvícího tvora, to udělalo radost, protože jsem ji všechno rozuměl. Jen jsem teda klasicky držel hubu, ale rozuměl jsem jim. Luxusní den.
