Každý, kdo jel někdy někam na delší dobu, si tím prošel. Ať už se jede na dovolenou, na výlet nebo vás vaše holka vykopne z bytu. Musíte si sbalit. Protože byť se to nezdá, z člověka se po pár chvílích bez věcí s sebou, stává pomalu nečlověk. Vypadá to zprvu nevinně a taky je to ze začátku jen lehce nepříjemné. Ale pocit upadajícího pohodlí narůstá přímou úměrou s počtem hodin strávených ve stejných spodkách. Jo, spodní prádlo, na tom je to poznat nejvíc. Další trable nastanou, když vám chybí další základní každodenní věcičky, které ani nevíte, že je tolik používáte. Kartáček, pasta, ručník taky takové ty vonící věci. Jasný, jasný já vím, řeknete si, co to tady ten rozmazlenec píše, nějakou dobu to přece v klidu vydržím. S tím souhlasím, věřte být to na mně neberu si nikam nic. Nebaví mě ten proces balení, přemýšlení co všechno s sebou. Jenže bez toho prostě nejde fungovat. Když pojedu sám na víkend do lesa, stačí mi batoh. Když jedu na víkend na letiště, občas mi nestačí ani dodávka.
Je víkend, neděle a většina lidí má pohodu s kafíčkem u odpoledního nesmyslu v televizi. Jen já lítám zpocenej po bytě, z bytu pět pater dolů do auta zase zpátky několikrát dokola a to proto abych při další cestě zase něco zapomněl. Ano je to tak, od úterý máme v Brně naší motoškolu Po zadním. A to znamená sbalit si spoustu krámů, oblečení a věcí. Je to jako když ,,normální lidé” jedou na dovolenou. Nojo, jenže já, Katka nebo oba dohromady jezdíme a takhle balíme věci každý týden. Náročnost logistiky pohybu dvou lidí v jedné domácnosti, vytíženost pračky, počet dní, které budeme pryč, schopnost dvou našich dodávek jezdit. To všechno hraje roli a musí se zohlednit. Balení prostě není prdel. Není a proto si to rozdělíme.
Oblečení
S klukama se člověk nenudí, takže od nějakýho základu jako spodky, fusky, rifle, mikina a pár triček, potřebuješ věci pracovní, protože #ONLYHARDWORK vole. Dál jsou tam věci teamové. Věci, které máme všichni stejné. Předvádíme se v nich na obědě, večer na pivu před holkama a tak. Beru si je vždycky všechny abych nebyl jako jedinej v něčem jiné a necítil se trapně a bezvýznamně. Fajn už se nebudu cítit jako odcizenec, teď přijdou věci na učení a věci na ježdění na motorce. Dva batohy plný. Horší jak ženská…. fajn ještě troje boty. Plus to co se nevešlo pohážu někde po autě.
Výbava dodávky
Samosebou nejvíc co si chci všude vzít s sebou je moje motorka jo a Katku mám taky moc rád. Takže ta už je v autě (motorka). Pro všechny případy beru všechno nářadí (http://stuntblog.4fan.cz/2021/04/naradi/). Pokaždé je potřeba něco opravovat a čím víc nářadí si vezmu, tím míň se pak vztekám, že mi něco chybí. Kompresor ani nevyndávám stejně jako přezouvací laťky s rýčem. Gumy, bez těch nikam nejedu. Když je zapomenu je to psychicky náročný a myšlenky na to že si pořádně nezařádim mě ničí. Vždycky beru aspoň tři i když se většinou stane, že nepotřebuju ani jednu. Prostě čím víc gum, tím lepší pocit. V neposlední řadě nesmím zapomenout na veledůležitou věc a to je JBL party box 300, takovej ten přenosnej repráček co se přes bluetooth připojuje k telefonu. Tenhle je ale velkej, těžkej a blbě se nosí. Ale za tu námahu ty večerní decibely stojí. Večer rozproudí zábavu a ráno probudí opozdilce co po náloži několika piv neslyšejí budík. Kanistr s benzínem nájezd na motorku a to je asi tak všechno.
Jídlo
Cesta je z pravidla dlouhá, balení náročné, vracení se pro zapomenuté věci je vysilující. Takže chystat si ještě jídlo na cestu předem, je pro mě většinou nadlidský úkol. Jsem schopnej pořešit si pití, to jo, ale jídlo většinou obstará první BILLA nebo čerpačka cestou.
Vozík
Tenhle rok mi balení zkomplikoval ještě vozík. Covid je hajzl a obral nás o pár standartních kurzů, taže se teď musíme každý snažit i sám za sebe. Vozím proto sebou domů čtyřklku a cbrko abych sem tam mohl někoho učit po zadním a taky si přivydělat pár kešáků. Takže auto sbalené, jídlo mám, jede se do garáže na druhou stranu města vyzvednout vozík. Všechno pořádně zkurtovat, zapřáhnout, nadechnout se a vyrazit.
Celý tenhle proces je ochuzen o skutečnost, když jedeme někam ve dvou, takže plus další motorka, miliarda tašek, jídla, kufrů a ještě bereme malou ledničku. Taky většinou spíme v autě, takže spacák matrace…… Balení pro nás je neustále se opakující ŠÍLENOST!!!!
Jmenuji se Jakub Kykal a Katka se jmenuje Kateřina Jandová. Tudíž máme stejné iniciály: JK. (pro detailní rýpaly, pořadí písmen neřeším). Co vesmír nechtěl, není to jediná věc, kterou máme společnou. Taky máme společnou ledničku s pračkou. Oba taky jezdíme na motorkách a oba je máme strašlivě rádi. Největší náhoda na světě ale je, že oba jezdíme stunt. A tak nějak se samo nabízí, zkusit jezdit společně. Mrkněte na první pokusy.
A teď se budeme bavit o tom na motorce, né o cvičení doma v obýváku na gymnastickym míči v drsňáckym tričku ROCKY BALBOA. O tom někdy jindy, protože ten je taky setsakramensky důležitej.
Stuntriding není disciplína, kde ti někdo měří čas na kolo, ani závod, kde tě chce předjet dalších dvacet dychtivejch magorů. Na trati nejsou žádný zatáčky ani skoky. Jseš tam jenom ty, tvoje motorka a kus rovný asfaltový plochy. Jseš trochu takovej malíř a je jenom na tobě, jak tu čenou plochu pomaluješ a vyplníš. Největší soupeř jseš ty sám proti sobě. To je asi jeden z důvodů proč u stuntu nevydrží tolik lidí a to ani po tom, co ho třeba chvíli zkouší jezdit. Malej příklad: Jožka jezdí po silnici jako normální smrtelník v provozu a motorky ho baví. Dojede na okruh a i když jede úplně blbě, pomalu, na motorce se neumí hýbat a kouká radši po traťákovi než do zatáčky, stejně má na konci pocit, že je poloviční Valentino a tlemí se od ucha k uchu. Tak tenhle pocit, ten je u stuntu těžce vydřenej. Protože aby ho Jožka pocítil, musel by na motorce něco umět. A to znamená hodně na ní jezdit a trénovat, hoooodně trénovat.
Když to jednoduše rozdělím, u stuntridingu jde hlavně o jízdu po zadním, po předním, o gumování, drifty, nějakou akrobacii a taky o to, nějak to rozumně poskládat za sebe, aby se na to celé dalo koukat jako na ucelenou věc. Při učení a trénování každého toho odvětví, jezdí jezdec jako pitomej pořád tu jednu stejnou věc, ze stejnýho místa, pořád a dokola. Tak se to totiž naučí nejlíp. Je to jako stavět domeček z karet, postupně skládáte karty k sobě, vedle sebe a do pater, až dáte jednu kartu neopatrně, blbě a všechno se to sesype. Musíte začít znovu. A úplně nejlepší je před stavěním promyslet, co bylo posledně blbě. A když člověk není hloupej a bude si na to dávat bacha, tu chybu už nezopakuje. Stejně tak začíná trénink nějakého triku. Můžu říct, že je to o nervy. Dost si na to potrénujete sebeovládání a psychiku. Ze začátku si pěkně zanadáváte, zavztekáte, něco ze vzteku nakopnete, až vám po nějaký době dojde, že ten slízající nehet na modrym okopanym palci u nohy je k ničemu. Ostřílený stunter, když mu něco nejde, prostě bez mrknutí oka nebo jakéhokoli tiku jde a prostě to opakuje. Opakování pohybů, úkonů a zjišťování, který z nich byl blbě, to je ten správnej tréning. Ale i takovej stunter musí někde odpustit… ti hardcore rytíři dnešní doby si jdou zazvedat činky do posilovny, chodí po slack lajně, trénujou balanc, prostě se chtějí účelně vybít a úplně se utahat. No a ti ostatní se prostě večer ožerou s kámošema. Obě varianty jsou asi správně, obě jsou takovej reset hlavy. Po dlouhém testování musím říct, že nejlepší je kombinace obou těchto příkladných metod. Fyzicky se vyždímat a pak se uvolnit pár pivama s kámošema. Nezdá se to, ale za jeden trenálek se toho dá naučit jen určitý množství, hlava se naplní, potřebuje to zpracovat, dát si oddech, zresetovat se.
Když už jste se teda naopakovali nějakou věc tolikrát, že ji umíte, třeba jízdu po zadním, máte z toho ten pocit jako měl Jožka z jízdy na okruhu. Dalo to zabrat, že? Pak se ten pocit dá tak trochu násobit. Jako třeba jet po zadním a pustit ruku, obě, skočit na nádrž, zahnout do kruhu, jet po předním, po předním do otočky, do otočky s odskokem… dalších milion opakování no a domeček z karet začíná mít další a další patra. Každá chyba, ale znamená začít znovu, i když ty spodní patra karet, jsou časem a množstvím tréninku jako by je člověk dával k sobě lepidlem. Drží u sebe. Padají jen ty nové. Ty, co se člověk učí.
Tenhle proces jde urychlit, když trénuješ ve více lidech, vzájemně se hecujete a zkoušíte věci, co jezdí ostatní. A když tvůj kámoš na place není debil, prostě ti poradí, co a jak dělat jinak, když ti něco nejde. Tím se totiž celá tahle stuntridingová skvadra stmeluje a společně posouvá svojí úroveň. Učení je nekonečný, pořád je něco, na čem se dá makat nebo vylepšovat. Chce se ti do tohohle kolotoče???
K životu stuntridera nepochybně patří. Neexistuje motorka, která by sem tam nepotřebovala něco dotáhnout, ohnout zpátky nebo předělat. A neznám asi nikoho z jezdců, co by si na svojí motorce nedělal alespoň základní věci sám. O zem s tím totiž mlátí každej v jednom kuse. Ti svědomitější dokonce dělají i pravidelnou údržbu. No a k tom potřebuješ nářadí.
Vlastně jsem se přes opravy ke všemu tomu ježdění dostal. Byl jsem na všech kurzech, co jsme kdy dělali hlavně jako mechanik. Propracovat se k tomu, že budu někoho učit byla celkem dlouhá cesta. Zpátky k nářadí. Myslím, že vlastním nejkompaktnější tři kufříky, ve kterých je toho tolik, co v kdejaké velké dílně ne.
První kufr:
Klasická velká gola sada značky Mannesmann. Je tam toho spousta, klíče, oříšky, bity, tři ráčny (ty se odporoučely první, nahradila je značka Honiton), imbusy, torxy… prostě standart se kterým uděláš většinu. Mezitím se mi válí pár nejčastěji používaných ráčnových klíčů a pár specialitek, co byly potřeba. Celé je to zabalené v plastovém kufru s né moc kvalitním zavíráním a vyskakovacím uchem. Ideální věc, když píchneš kámošovu dodávku, zastavíš u benzínky, kde je vysoká tráva. Pyšně a hrdě si neseš kufr, v tom to prdne a všechno se ti vysype. Následuje pár sprostých slov a půl hodina práce navíc. Nejhorší je hledat bity a úplně nejhorší ty poslední dva, který sakra nemůžeš najít. Hned potom, co jsem přestal používat ucho (vyhodil jsem ho a byl pokoj) přišly na řadu zavírací přasky. Když kufr leží vodorovně na zemi, válejí se tam úplně nejvíc nešikovně, takže to je to první do čeho se trefíš nohou, když si jdeš pro nějakej klíč. Nejdřív se jen vyvlíkávaly a já si vždycky dal tu práci je dávat zpátky. Nakonec jsem je stejně rozmrdal úplně. Teda jednu. Tu druhou jsem pro jistotu vyhodil aniž by jí něco bylo. Prostě kufr a přasky jsou největší slabina. Nahradila je obyčejná kurta. Nadruhou stranu, koupil jsem ho za 2500Kč, poměr cena/výkon je nepřekonatelnej. Takže ji doporučuju.
Druhý kufr:
Tak ten je nejnovější. Standartně má dvě patra. Dole horkovzduška a patro nad ní zabírají dva aku utahováky. Jeden menší a druhý větší. Všechno sakumprásk značky DEWALT. Mám jednu baterku, ale bohatě mi stačí. Nechápu kolik práce udělá na jedno nabití. Tyhle blbinky jsem si pořídil, protože mám docela problém s rukama. Jen si zkuste denně 8 hodin něco povolovat a utahovat, pak jít domů něco povolovat a utahovat na svých věcech (nebo vaší holky, kámoše, pořád je prostě co šroubovat) no a pak trénink na mašině. V sezóně třeba 4krát i víckrát do týdne. Večer to jde, ale v noci se budíte s odkrvenýma rukama a prstama. Několikrát. Ráno jim nějakou dobu trvá než se jim zase chce hýbat… Nic příjemnýho. Nevím, jestli jsem zhýčkanej, mám prostě tenhle problém. Takže DEWALT to prostě šroubuje za tebe a ty můžeš večer po práci víc času trénovat. Ruce tě ráno bolej stejně, ale můžeš DELŠÍ DOBU SEDĚT NA MOTORCE.
Třetí největší kufr:
Takovej majstrštyk ve využití místa. Původně jsem začal s menším kufrem, ale postupem času toho už prostě bylo hodně. Větší kufr byl nevyhnutelnej. Dlouho jsem se tomu bránil, protože hlavní smysl třech kufrů je v kompaktnosti. Prostě zabrat co nejmíň místa a mít s sebou co nejvíc věcí. Jo třetí kufr je výtažek z normálního ponku někde v dílně. Ve zkratce, mám v něm všechno. A dokonce to má i svůj systém. Popíšu ho.
Z venku je to to pixla s kolečkama, co má víko, dvě kapsičky z vrchu a vysunovací madlo. Přesně takový jako májí ty buzničkovský batohy na věci, když člověk někam cestuje. (Tvrdej chlap si všechno vezme do rukou a tahá se se vší tou tíhou, vysunovací madla a kolečka jsou pro sraby.) Je to brutálně praktická věc.
Vrchní dvě víčka skrývají: vlevo je pneuservis (záplaty lepení, ventilky, ta věc na ventilky), vpravo matičky, šroubky, nýty plus pár věcí ze spojky mojí SUZUKI. Z boku bedny mi ještě čučí nabíječka na aku vrtačku. Šetřit místem se musí. Pozor nadechněte se, odklopujeme víko. Nebudu lhát, trochu jsem si tu bednu upravil. Rozdělil ji na části. Já vím, vypadá to jako bordel, ale má to systém.
Takže od leva…. Na vrchu je plato, kde jsou věci, které se rády někam zakutálí a člověk je pak v jednom kuse hledá. Hledat nic nechceš, na to není čas. Pod platem jsou šroubováky. Ploché, křížové, úderové, ulomené a zbroušené na něco co se bude hodit. Dál jsou tam prodloužené imbusy na velkou ráčnu. Na přepážce jsou nastrkané všechny kleště, nebudu je vyjmenovávat, jsou tam všechny. Úplně všechny až na sikovky, ty jsou jinde. Prostřední část skrývá největší změť největších věcí v kufru. Kladiva, paličky, velké kleště, něco díky čemu vyboucháš něco dalšího z něčeho, světlo, akuvrtačka, pájku. Je tam prostě spousta věcí, co jsou nutně potřeba. Následuje mezipřihrádka, která je široká akorát tak, aby se tam vešly spreje, jako WDčko a kontaktol. Taky je tam pixla s vazelínou. To celé aby tam nehrkalo, je vycpané kartáčkama na čištění, nejpotřebnější pilníky a v neposlední řadě taky injekční stříkačka s kusem hadičky na odvzdušnění brzd. Sakra to je popis jak na zakládce při hodině slohu. Klid, zbývá poslední úsek. V něm se skrývají měřidla, multimetr, hustoměr, měrky na závity, měrky na měření ventilových vůlí. A zase, aby to nehrkalo, je to vycpané dvěma sadami závitových vložek HELICOIL a děrovačů (třeba na výrobu těsnění nebo na další dírku v pásku, když na tréninku zjištíš, že jsi zase o něco tlustší). A je to tady. Konečně poslední kousek toho dlouhého popisu. Poslední je elektropixlička, kde jsou, drátky konektory, kalafuna, cín, izolepy, kleštičky a pojistky.
Ne všechno nářadí co mám, je top kvality. Co vím, že by mělo být kvalitní, to kvalitní je. Obvyklý postup je ten, že něco koupím a když se to neosvědčí nebo zničí, podruhý kupuju lepší. Tím, že se něco zničí se vlastně celá souprava zdokonaluje.
Tohle všechno jsem zvyklej vozit s sebou skoro všude. Cítím se s tím vším bezpečněji. Míň věcí mě dokáže překvapit. A samozřejmě funguje to tak, že když všechno vozím, málokdy je něco potřeba. A jen jednou se mi nechce ty tři pixly tahat do auta, něco se zákonitě rozbije a mě nezbyde jen na to koukat a tlemit se.
Dobré ráno, znovu prasknutý rám na Kawasaki, ranní běh, centrála, cvičení, jídlo, ježdění. Dobrou noc. Takhle by to mohlo stačit, jenže nám všechno došlo. Benzín, voda i to jídlo, co se líp jí. To, co se jí hůř a není tak dobrý, tak to nám ještě samozřejmě zbylo. Středobodem dnešního dne je teda nákup. Můžu říct, že je to pěknej oser. Ani doma mě to nebaví, natož tady, kde se jen před samotným odjezdem musí udělat spousta úkonů. Nezdá se to, ale takový život v dodávce s vozíkem ve dvou to je neustálý přesun věcí a proto, když se někam jede, musí se ty věci vrátit na své původní místo. Prostě oser. Dorazili jsme k 15 minut vzdálenému obchoďáku a dalších 20 minut seděli v autě a oddalovali moment, kdy budeme muset vylízt ven. V takovej moment se probere spousta důležitých věcí, který s nákupem nemají nic společnýho. Napsal bych vám je, ale už si je nepamatuju.
Dobře, nádech a lezeme ven. Tady je to tak, že se roušky a pytle přes hlavu nosí všude i venku, takže ten nádech byl na místě. Košíky jsou tu sice na mince jako u nás, ale nikdo je nezacvakává. Koš vezmeš a jedeš. A jedeš dlouho, covid opatření jsou všude, a proto se do obchodu leze jednou dírou dovnitř a jinou zase ven. Když to chceš obráceně, přiběhne pár domorodců a ti tě s úsměvem a holí v ruce nasměrují ke správnému východu. Přeháním, nesmějou se u toho. Dobře, nemají tu hůl a jsou úplně v pohodě. Vlastně se tu cítím daleko víc pohodlně a bez stresu než doma.
Už jsme tu potřetí. Výhoda je v tom, že už člověk pomalu ví, kde co je. Hlavně ví, kde je pivo a víno, zbytek je pro mě pořád nějak zmatenej… Katka říkala, že i cukr se jí hledal blbě. Asi na 10 minut zmizela a vrátila se s ním úplně zničená a vyčerpaná. Budem vypadat jako alkáči, ale na cestu jsme dostali absinth a podle youtube se zrovna tenhle má nalívat přes cukr. Máme na to i tu lžičku. Proto jsme tam ten cukr nemohli nekoupit.
Hotovo nakoupeno, jdeme platit. Fronty tu řídí chytrá telka, něco jako na poště, jen si člověk nebere lístek. Vlastně si ani nejde sednout. Prostě je tu jedna velká fronta k té chytré telce a od telky jde člověk podle čísla na televizi rovnou k pokladně. Jo a aby lidi nechodili rovnou k pokladnám a nepředbíhali, tak jsou tu natažené takové ty pásky jako ve Shrekovi. Funguje to. I brutálně vypadající u nás nekonečná fronta je tady otázkou chvilky. Může za to i ta skutečnost, že ze všech pokladen, které tu jsou, jsou opravdu všechny otevřené. To u nás taky není zvykem, i když pokladen je všude milión. I tady mě ale provází moje frontová smůla. Stučně vám popíšu: Vždycky stojím frontu, v které to nejdýl trvá a to i když vypadá nejkratší. Když už jde všechno hladce, člověk přede mnou má většinou nějakej problém. Něco si nezváží, nemá prachy, hledá prachy… Dojde papír na účtenky, dojde i ten rezervní pod pultem. Jednou jsem stál frontu v Litomyšli v BILLE a ta paní prodavačka mi tam omdlela… Takhle já to mám normálně. Nepřekvapilo mě teda, že tady to není jinak. Ve frontě jsme byli 2 minuty, u pokladny 10. Ale jak řikám, tohle už mě nerozhází.
Nakoupeno. Odcházíme dle pokynů správnou dírou ven. Sakra to byla dřina. Ještě dotankovat benzín a mizíme. Benzínka je naštěstí v areálu obchodu, stačí s T5 a vozíkem přeskákat 10 retardérů a je to. Katka má taky svoje příhody, ale ona je má s počítačema a elektronikou. Věci, které normálním lidem normálně fungují, Katka vezme do rukou a v tu ránu fungovat přestávají nebo se alespoň začnou chovat podivně a mají nějaké chybičky. Děje se to často. Jo, posral se samoobslužnej automat na tankování. Místo menu, kde je na výběr, jestli chceš naftu nebo benzín, je tam plocha Windows, a kdyby si se trochu snažil půjde si u stojanu zahrát Solitaire. Stojany jsou tu ale 4, takže možnost, že takhle umřou všechny, je malá. Berem benzín, dám si těch 10 retardérů zpátky a jedem.
Až potom mi dojde, že to tam nemusim takhle jak chuj přejíždět, je tam zkratka. Co už, přejíždět retardéry s plně naloženým vozíkem a T5 je moje nová obliba. Příště, jak tam pojedu, dám si ty retardéry jen tak pro radost, zkratka nezkratka. Víno, sýr, film. Over
Aby byl blog opravdu stunt blog, rozhodl jsem se trochu vrátit od příběhů co prožíváme my a popsat, co prožili naše stuntové mašiny. Obecně stuntriding je strašně krásnej sport. Co si nenadřeš, nenatrénuješ a neodpadáš to neumíš. Nepomůže ti k tomu, že si koupíš motorku úplně novou, ani to že na ní budeš mít ty nejlepší komponenty a doplňky. Stačí ti jen funkční bajk, kterýmu pomalu táhne na dvacet let. Taková ta motorka, kdy hitem bylo vstřikování, ale už taková ta lepší verze, která necuká. Motorka, která ještě nevěděla co je to katalyzátor. Taková motorka, kde jediná hi-tech vychytávka byla, že si na budíku můžes nastavit hodiny. Taková funguje dodneška nejlíp.
Kawasaki Ninja ZX-6R 636 rok 2003
Kawasaki Ninja ZX-6R 636, rok 2003, kterou má Katka je jednou z takových motorek. Je to nejpoužívanější motorka na stunt poslední dekády. Je to dané hlavně průběhem motoru a celkovou geometrií. Když ji Japonci vyráběli, neměli ani tušení, že většina jich nebude jezdit po silnicích a okruzích. No chvilku třeba jo, ale pak si ji koupí borec, co jí celou očeše od plastů, přestaví ji, vyztuží a vylepší. Dá do toho všechno svoje úsilí a většinu peněz, co má. A to celé jenom proto, aby ji někde na place za městem u skládky držel u huby v omezovači, gumoval a mlátil s ní o zem. Stuntová motorka je vlastně něco jako razítko, které se snaží všude kde jezdí udělat do země co nejvíc svých otisků. Pak ji zase samozřejmě opravuje a stává se z toho nekonečnej koloběh. Jo tohle je stuntriding. Taková motorka už se jen zřídkakdy dostane na značky. To jí spíš koupí někdo další, kdo si ji poopraví a lehce přetvoří k obrazu svému.
Dejme tomu, že Katčinu Kawu si po prvním stunt šílenci koupil kluk, co se chtěl jen tak vozit, žádná divočina. Motorka sice nebyla krásná, ale na to co jezdil, stačila. Měl ji několik let a používal ji jen střídmě. Nebyl to žádnej hošíček, ale pěkně velkej férovej chlap. Všechno poctivě dotažený, hóóódně dotažený. No nic, od tohhle kluka Katka svou Kawu koupila, protože už několik let jezdila na svojí Hondě CBR 125 a chtěla se prostě posunout dál. Umíte si představit tu radost, když si holka domů doveze motorku, jak ji nadšeně s úsměvem ukazuje doma rodičům. Ti se sice usmívají, ale takovým tím úsměvem co říká: ježiši, co to sakra ta naše bláznivá holka zase dovezla, snad na tom nechce jezdit. Prostě mají taky strašnou radost. Když jsem tenkrát tu motorku viděl (berte to jako pohled mechanika od Special Brothers, vycvičeného dokonalostí projevu od Adama Peschela) pomyslel jsem si, kurva doprdele na tom je strašný práce a usmíval jsem se přitom stejně jako rodiče Katky. Nechtěl jsem jí kazit to nadšení. Jak čas běžel, dostala Kawa nové padáky, přestal z ní ze všech koutů unikat olej, seřídilo se na ní všechno, co se seřídit dá. Přišla líp tvarovaná nádrž, vidlice co neprasknou, když se budou jezdit předky a trochu jiná hrazda. Takhle to vydrželo rok. Největší problém byla poslušnost motorky. Chvíli jezdila v pohodě, a pak jak kdyby se jí nechtělo. Začla prskat a přestalo se jí to líbit. Ale jen občas. Nemáte nejmenší tušení kolik hodin jsem u toho strávil já a myslel si, ha to bylo určitě tímhle. A už vůbec nemáte tušení kolik týdnů nad tím strávila Katka. Ta motorka už mě začala pěkně………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………. A taky……………………………………………………………… Místo teček si domyslete všechna sprostá slova, co znáte. Fakt, bylo to nekonečný. Vždycky se zdálo, že už je to vyřešené, protože se objevila věc, tak závažná, že si řeknete, to musí být ono. Opravíte ji a ono se nezmění vůbec nic. Když už byla ve hře varianta, že se koupí motorka jiná, Katka přišla na to, že podruhé za sebou odešel snímač vačky. Vyřešeno. Přišla úleva tak velká jako, když vám z nohou po roce sjede tank.
Katka šťastná dojezdila sezónu. Teda dvakrát si stihla vyhodit rameno, ale nikdy ne na motorce. Díky léčení ramene se Katka dostala k novým sponzorům 200% life a Rulcotherapy. To hodně nakoplo další přestavbu motorky. Teď už trochu radikálnější. Nový lak, polepy, řidítka, chladič, všechno natřené, nastřikané, čisté a jednoduše pěkné. Konečně se motorka z Japonska dostala ke svému vrcholu života a i po těch letech, co už má vypadá k světu. A i Katka, jakožto jedna z mála holek co u stuntu vydržela tak dlouho a dokázala se dostat na dost dobrou úroveň, bude mít konečně k světu vypadající motorku. Teď tady ve Španělsku se ještě všechno odzkouší, a jak přijedem domů, už jí bude čekat fungl nový trubkový rám od STUNTPRO COMPONENTS a Kawa bude konečně hotová. Připravená dostávat za uši, donekonečna se přehřívat, chladnout, padat, být nonstop stažená kurty v autě, prostě bude dělat svojí majitelce radost.
SUZUKI GSX-R 750 rok 2015
Moje motorka je SUZUKI GSX-R 750 rok 2015. Tuhle motorku vyrobili, přivezli ji do Německa, kde se na ní rok někdo vozil, jednou vyměnil olej, a pak s ní plesknul do pangejtu. Chudák, skoro nová byla. Dál se ocitla v rukou překupníka. Starej pán, co má rád hezký auta, se asi při důchodu baví nakupováním a prodáváním všeho, co má motor. No a v tu dobu jsem s Adamem Peschelem u něj v kanclu sem tam řešil, co si pořídit po Hondě, která mi v tu dobu poctivě sloužila. Já koukal po samejch starejch vylítanejch šrotech, který byly za celkem dost peněz. Chtěl jsem SUZUKI. Byla to moje první velká motorka, tak k ní mám citovej vztah. (Na stunt to byl brutální krám, věčně mi vařila voda a motorka cukala jako prase, co se divit byl to rok 2001.)
No a tak kecáme a Adam našel v Německu inzerát. Přes noc se mi to rozleželo v hlavě. Ráno mi už bylo jasný, že pro ni jedem. Cestou z Ostravy jsme to spojili s klasickým zimním setkáním stuntriderů v Praze na motokárách. Nejsem zvyklej mít u sebe tolik peněz a tak jsem měl vítr, aby mi je někdo nevzal. Takže prachy na Suzuki semnou absolvovali několik rozjížděk na motokáře. Dále prohlídku noční Prahy i s exkurzí několika barů a to i s velmi decentní ochutnávkou různých alkoholických nápojů. Takže ráno jsme se já i Adam probudili asi po dvou hodinách spánku na různých místech Prahy. Oba ještě rozveselení, posilnění večerem a skvělými zážitky. Kupodivu peníze přežily bez újmy. Konečně jedem. Cesta uběhla rychle. Koupě taky. Za to dost vděčím Adamovi, o spoustu věcí se postaral on. No a tak mi najednou stála doma (přesně řečeno u kámoše v dílně, pojem domov je pro mě rychle se měnící věc). Z jedné strany krásná a z druhé odrbaná, jen pár tisíc najeto.
Začal jsem prodávat věci, co nebyly potřeba. Plasty, řidítka, výfuk, světla, to všechno šlo pryč. Když mi to vydělalo nějakou korunu nebo mi zbylo pár kováků, koupil jsem díly, které naopak budou potřeba. Celkem to trvalo rok. Rok, než jsem si udělal takovou hromádku štěstí a tu hromádku pak na motorku namontoval. Konec sentimentálních řečí.
Motorka je to zběsilá, jede jako prase a v podstatě až teď, začátkem třetí sezony dokážu říct, že se na ní letos opravdu dobře svezu. Ono s motorkou je to totiž jako s lidma. Ti se taky nejdřív potkají, postupně se očuchávají, zjišťují co si jeden k druhému může dovolit, kde má kdo hranice a co přijde, když se ty hranice překročí. (Tohle moudro nemám ze své hlavy, děkuju Terko.) S motorkou je to stejný. Ta jen nezačne brečet nebo s tebou tejden nebude mluvit. Motorka tě zahodí a zpřetrhá ti vazy v koleni. To je její způsob komunikace. Ty jen musíš přijít na to, co jsi udělal špatně nebo co bys pro motorku mohl udělat jinak, aby tě už nezahodila. Myslím tím, že ji necháš dát na brzdu aby měla lepší průběh výkonu, to že jí konečně po dvou letech vychytáš spojku, zjištíš, co za brzdové desky používat, vyrveš z ní výfukovou přívěru, konečně najdeš vhodnou brzdovou pumpu na třetí brzdu, doladíš poměr sekundárního převodu… Prostě milion drobností, který ve výsledku dělají váš vztah tak dobrý.
Zahazuje mě pořád, ale s citem a menší četností. Po dvou letech vztahu, co bych chtěl. Vylepšovat jde pořád spoustu věcí.
Sakra to to letí, člověk se ani nenaděje a už se probouzí do šestého dne. Z ranního vstávacího rituálu se pomalu stává rutina. Katka vstane dřív jak já, dá se dohromady, a začne v rámci tréninku běhat po okolí.
Mně to trvá o něco delší dobu, je to proto, že já odsud nemusim pracovat na dálku. Katka čím dřív vstane, tím má dřív hotovo a tudíž potom může delší dobu trénovat. Dám se dohromady, otevřu vozík, vytáhnu motorky, doliju benzín, letmo zkouknu, jestli není něco špatně napiju se a jdu se taky kousek proběhnout. Dopoledne se nese v poklidu, sem tam se jdu povozit a zbytek času se věnuju focení instagramu a těmhle všem věcem. Vlastně jsem v tom dost novej, mám sice tyhle vymoženosti dlouho, ale nikdy jsem tam bůh ví co nepřidával. Neberu to moc vážně, spíš se tím bavím. Málem bych zapomněl na ranní potěšující zprávu, volala mi paní a chtěla si svého chlapa přihlásit do individuálního kurzu motoškoly po zadním. Ke mně prosím… Měl jsem z toho radost a ona evidentně taky. I když mi hlavou proběhlo, co všechno budu muset zařídit a naplánovat, ta paní mi prostě udělala skvělé ráno.
K tréninku… Je znát, že tělo není po zimní přestávce zvyklé na takové porce ježdění každý den, sem tam něco bolí, ale vlastně je to dost příjemný pocit. Přifouknul jsem si gumu na standart, co většinou jezdím, 4,5 baru. Na start jsem měl 3,5, to aby mě hned z jara nešokovalo, že mi to jde tak blbě. Trochu jsem si to prostě zjednodušil. Rozhodl jsem se trénovat věci, co už umím, jen je chci dělat líp a mít v nich větší jistotu. Trénink jsem rozdělil do kratších, častějších intervalů. Je na to tady času dost, lepší rozvrhnou síly, než se vyšťavit za odpoledne, přetáhnout se a další dny se kvůli tomu pořádně nesvézt. To jest moje strategie.
Všechno příjemně plyne, bez většího zádrheleu. Jediná nepříjemná věc je, že můj skvělej notebook, kterej vydrží nesmyslně dlouho nabitej nejde nabíjet přes USB-C, přes které tady Katka napájí všechny svoje přístroje. Není to chyba, je to vlastnost, jak se Katka dočetla na stránkách LENOVO, hledajíc nějaké řešení. Ovladače, přeinstalování biosu, nic nepomohlo. Je to jako by vám na motorku dali světlo navíc, které tam jen tak je a nemůžete ho zapnout. Jen tam prostě je, vypadá hezky a to je všechno. Díky všem lidem, co nad věcmi přemýšlí. Konec techno vsuvky.
Jak jsem psal, všechno šlo hladce, počasí je skvělý a trénuje se. Trénuje se tolik, že já už nemůžu a jdu radši fotit Katku. Nabouchám ji pár fotek a jdu jí trochu píchnout s ježděním po předním. Chvilku jí pozoruju, sem tam ji zastavím a řeknu, co by měla dělat jinak nebo líp. Taky jsem ji cihlou nakreslil bod rozjezdu, bod kde to zvedá na předek a bod kam dojela nejdál. Nakreslil jsem i další značky, aby měla trochu motivaci na zítra. Už dneska se ale vytáhla a z jejího klasického přizvednutí typu zápich na předek, téměř nula metrů, bylo nakonec krásných 20m a znatelné zlepšení techniky.
Je to holka šikovná, však to říkám pořád. Za chvíli měla i Katka dost, časově to vycházelo pěkně. Dneska večer budeme mít návštěvu, která doveze burgery a pivooo. Původem Venezuelan, teď žijící tady v Tarragoně Carlos. Skvělej týpek, kterýho tu Katka poznala, když tu chodila do školy. Naklidilo se, připravilo se sezení a zachvíli už byla slyšet Carlosova Yamaha MT07. Řízek je to, auto nemá, všude jezdí na mašině. Sedlo se k pivu a jídlu. Jako anglicky jen poslouchající člověk co umí říct jen: Ahoj já jsem Kuba a moje motorka je suzuki, je pro mě vždycky zážitek vidět dva lidi, jak si takhle povídají. Baví mě to i když nic neříkám. Zákaz vycházení tu mají v 10 večer, jo svět je poslední dobou divnej. Takže v deset jsme to zabalili, popřáli Carlosovi šťastnou cestu. A ten po pár pivech mazal domů. Je super, že je tady povolená nějaká hranice alkoholu. Česká nátura by to ale asi zvládala těžce. Takže dneska to bylo po všech směrech luxusní. A to i díky Carlosovi. Díky moc chlape.
Den sedmý
Ráno sedmého dne se neslo v duchu lehkého servisu. Katčina Kawasaki potřebovala dotáhnout ložisko v krku, taky řetěz byl volnější a do dorazů řízení se jí přimotávaly lanka a kabely. Nespěchal jsem, pěkně jsem si připravil nářadí a začal od nejjednodušího. Kecali jsme u toho spolu, zmínili jsme, jak ta motorka ještě prokoukne až jí Milan Mlčoch dokončí krásnej trubkovej rám, který bude taky v té růžovo-nafialovělé barvě a celou motorku ještě prosvětlí. Na fotkách to bude vypadat skvěle. Nebude to ale žádnej cirkus, ta motorka zůstane pěkně decentní. Vůbec je teď celá ještě v testovací verzi. Všechno se zkouší a až dojedeme domů, všechno doladíme na hotovo.
Moje motorka je v pohodě, jen jsem dolil benzín a chladičku. Nemám expanzku. Na tu hnusnou plastovou už nebylo nikde místo a na výrobu nějaké vkusné nebyl čas, nálada, prostředky nebo nějaká další podobná výmluva. Dolévám, ale málo, za sezónu tak litr…
Na dnešek se nespalo lehce, hambáč s hranolkama není úplně lehký jídlo na noc. Nějaký pivko k tomu a když k tomu připočítám sčítající se únavu vychází z toho celkem lenivý dopoledne. Ten den i Katka jezdila dřív než já. No co. Kafe, oběd a jde se na věc. Trochu se rozhýbat, přemoct tu lenost a najednou je z toho supr svezení. Dal jsem si pár krátkých sérií až přišla i Katka a natočila mi krátký video. Fakt se povedlo, tak jsem ho s radostí bouchnul na všechny sociální sítě světa (na všechny dvě, které mám). Mělo úspěch, já měl radost a to mi ten den ke štěstí stačilo. Unavil jsem se dostatečně, takže jak Katka dopracovala, jezdila už jen ona. Zamknul jsem auto a šel jí sledovat. Koukám, sem tam jí řeknu co by mohla dělat jinak a v tom si řeknu, že zavolám Schimpimu. Měl jet s náma, ale chvíli před odjezdem, kvůli možnosti karantény při příjezdu nakonec nejel. Kecáme, kecáme, vymýšlíme a najednou přijede místní kluk na kole. Vypadá to, že mluví anglicky, což je tady zázrak. Pochopím, že se ptá, jestli se může dívat. Kývám hlavou, že není problém a dál klábosím se Schimpim. Katka chvíli trénuje, pak zastaví a dá se s obdivovatelem do řeči. Klučina obdivuje motorku, to, jak je upravená. Říká, že tady v okolí neví o nikom, kdo by něco takového jezdil. Hodně ho to zajímá. Taky totiž jezdí, sice enduro, ale vypadá to, že ho motorky dost baví. S motorkářem si prostě pokecáš všude. Nadšeně si Katku natočil, hned video bouchnul na instagram a teď už o Katce ví celé Španělsko, co Španělsko, celý svět o ní ví 😀 Frajer poděkoval, odjel a my zůstali na place a klábosili o ježdění až do tmy.
Vrknul jsem centrálu aby se dobily všechny baterky, ale hlavně aby se v autě udělalo teplo. Čeká mě totiž další z otužovacích sprch pod petkou. Už jen ten rituál kdy si z vozíku nesu kus igelitu, na kterým budu stát, abych neměl hned nohy jako hovado. Už při něm je mi zima. Studená voda jako taková mi nevadí, nesnášim ale když do ní lezu suchej, musim se prostě lehce namočit předem a pak je mi to jedno. Divný, že? Každopádně po sprše je vždycky fajn. V autě teplo, dokonce i teplý jídlo na mě čekalo. Těžký život Kuby Kykala 😀
Tak a teď nastala ta chvíle, kdy jsme vytvořili český blog o stuntridingu. Kde budou články z akcí, výletů, možná nějaký testy stuntovek, rozhovory s jezdecema českýho stuntu…. Ale to vlasně víte, když jste tady a čtete to 😀 Sranda jak to funguje.
Ráno vypadalo skvěle, jen byla trochu zima, což mě nepřekvapovalo, bufík se jevil jako náladový už před tím. Skvělá snídaně, kafe a jde se na opravu. Skvrna pod autem nejevila nic dobrého, myslel jsem si, že se třeba jen nalomila hadička a teče, jenže asi po 2 hodinách jsem zjistil, že je to úplně v prdeli a že nezjistím nic víc, než jen to, že je to rozbitý a hlásí mi to error….
Jsem zvědavej, jestli se mi někdy stane, že se nebudu muset v ničem hrabat. Šli jsme se s Katkou uklidnit k ušlechtilejší špinavé práci, k motorkám. Štvalo mě to a beru si to za vinu, že jsem ten bufík víc nevyzkoušel, nenamontoval ho dřív nebo prostě něco. Pomalu jsme začali chvátat, protože jsme měli jít s Carlosem (skvělej kámoš od Katky) na pozdní oběd. Takže rychle všechno uklidit a mažeme si to do města. Chvíli na to, píše Carlos, že může až za hodinu a půl, inu co se dá dělat, najíme se sami. (Oba jsme si určitě v duchu pomysleli s vidinou toho, že se navečer ještě lehce povozíme). Musím říct, že jídlo bylo skvělý, objednávání legrace.
Najednou se nikam nespěchalo a vzájemně jsme si říkali, kde tu kdo byl a kde bydlel v minulosti. Cestou zpátky jsme koupili malinkej přímotop, máme s sebou přeci centrálu (výběr i koupě byla velmi náročná :)), ještě popojet 50m na jiné parkoviště, kde jsme šli koupit vodu ve větším balení. Zmordovalo nás to úplně. Je půl sedmý večer, sedím na place, kde jsme ještě řešili kam se líp zastrčit. Pivo, bébéčka a vidina lepšího zítřka. FUCK OFF BAD DAY
Den třetí
V noci mě vzbudilo, jak Katka mluvila ze spaní. Zdálo se jí něco fakt hnusnýho, klepala se a sem tam něco vykřikla. Udivilo mě, že mi dalo docela práci ji probudit. Ráno jsem se jí na to ptal, a že mi to prý řekne večer u rumu. Dobře tedy, k večeři dneska čekám rum s historkou.
Pohled z ranního bočního okna T5 nevěstil nic dobrého, foukalo jako kráva a bylo zataženo, zase se mi nechtělo z pod peřiny. Viděl jsem, jak to Katku trochu štve. Vykopal jsem se teda z postele a řekl jsem si, že nasadím crazy mód, abych ji trochu rozveselil. Šlo to dobře, protože už otevření šoupaček napovědělo, že bude sice pod mrakem a dost větrno, ale vlastně teplo. Katka brzo neodolala mému nadšení a náběh na blbou náladu byl pryč.
Plán dnešního dne byl v průběhu dne se sem tam povozit, hlavně vyzkoušet a donastavit motorky. Udělal jsem čaj, lehce posnídal, nespěchal jsem, vytáhl jsem svůj létající koberec, skvěle si zacvičil a šel chystat motorky. Dál se nedělo nic zvláštního, průběžně jsme doladili pár blbostí, sem tam se vozili a po zimně se seznamovali s jízdou na motorce. Je dost legrace, jak to prvních pár pokusů vůbec nejde, a pak to vlastně samo najednou naběhne. Káťa mě udělala radost, že všechno dělala v klidu a pomalu. Nebyla zdrcená z toho, že jí to hned nejde. Sem tam ji totiž i takováhle blbina dokáže trochu rozhodit. Maká na tom a to je dobře. Poslední jízdu jsem si oblíknul věci, ve kterých budu jezdit letošní většinu sezóny. Po dvou letech zase konečně něco, co se mi líbí. Katka si ještě zacvičila na mém létajícím koberci. Šla se i proběhnout, ale zapomněla si podprsenku, tak se za chvíli vrátila, že jí to prej vadí 😀 no a teď už ten rum.
Den čtvrtý
Noc na dnešek byla klidná a i bez topení bylo teplo. Venku prší a Katka dneska poprvé pracuje. Sedí v autě s noťasem, přikrytá peřinou, spacákem a na dálku vydělává kešáky.
Ráno jsem se byl proběhnout a obhlídnout okolí, je strašná škoda, že se autem nedostaneme dál za betonové patníky. Našel jsem místo, kde bychom byli skvěle schovaní a s velkým širokým placem přímo u auta. No nic, dál budeme nasávat krásu kruhového objezdu. Připojil jsem se ke Katce do auta a buším do klávesnice dvěma prsty přímo ukrutnou rychlostí. Déšť sem tam ustal, tak jsem vzal stativ a pokusil se o animaci se stolkem. Dalo mi to docela zabrat, není to vůbec legrace. Taky jsem se rozhodl, že Katce zatopím, seděla tu chudák pod dvěma peřinama. Zatopit znamená kolečko úkonů: odemknout vozík, vzít centrálu, odejít s ní kamsi dál, ať není slyšet, rozmotat prodlužovák do auta, zapojit ledničku, nabíječku a nakonec malej přímotop. Pak už zbývá jen třísknout šoupačkama a skřípnout chudák kabel mezi dveře a jít nastartovat. Hotovo. Pořád jsem ale čekal, že bude pršet, tak jsem udělal centrále provizorní stříšku, Adam by měl radost. Počasí bylo nakonec dost aprílové, chvíli hezky, chvíli zase ne, a tak jsem od klávesnice odbíhal vařit vodu na čaj, připravil oběd a taky se učil vařit kafe. Jo učil, protože já kafe piju cca dva měsíce a nevím o něm nic. Taky máme takovej super strojek, kterej prská kafe do hrníčku. Chutná skvěle, když ho teda blbě nepostavíte na hořák a hrnek i se vším ostatním vám těsně před koncem nespadne a všechno se vylije, odře a zašpiní. Na podruhý už jsem to ale dal. Ha, malej, ale úspěch.
Jak Katka dopracovala, lehce se uklidilo a vyrazilo se dokoupit vodu, benzín, víno a sýr. Prostě jen ty nejnutnější věci k přežití. Už cestou mě napadlo, jestli to malé vyschlé koryto řeky nebude náhodou plné vody, když tak lije. Bylo. Ale VW T5 se ukázal, jako brutálně brodivoschopný i s naloženým vozíkem. Bylo tam tak 10cm vody, tak ještě aby ne…. Nákup pak probíhal v duchu, hej jsme v novým obřím obchodě a nevíme, kde co je, takže to bylo dost vyčerpávající. Stejně tak probíhá i tankování, člověk nikdy neví jestli bude platit před, během nebo až po dotankování. Po návratu jsem si zase dal kolečko s centrálou, Katka se šla proběhnout a pak nám nachystala luxusní večeři. Ani nevím proč, nějak mě ten den unavil a s tím vínem dohromady, jsem pak Katce tlačil do hlavy, ať jezdí hlavně opatrně. Už když jsem to říkal mi bylo jasný, že to přeháním. Večer jsem zakončil slovy: Promiň za ty kecy, prostě na sebe buď opatrná. Dobrou.
Den pátý
V půl sedmé zazvonil budík a Katka se rozhodla vstát. Na tuhle chvíli jsem čekal, i když se na týhle né úplně široký matraci (90 cm) v klidu vyspíme oba, je fajn ji mít na chvíli celou pro sebe. Sice už jsem nespal, ale ten pocit roztáhnout se, byl skvělej. Počasí pořád nic moc, ven se mi hned nechtělo, tak jsem cvakal do klávesnice. Katka začala pracovat. Chtěl jsem jí zatopit, ale nechtěla, je to holka chladu odolná. Po tom, co jsem se nasnídal banánem, vyčistil si zuby a uběhl pro moje kolena dostačující ranní kilásek, jsem se rozhodl, že Katce trochu píchnu a vyměním jí baterku v Kawasaki.
Katka je takovej malej vrahounek baterek. Většinou ji zabije tím, že zapomene zapnuté zapalování a to ve většinou blbou chvíli, kdy se k motorce třeba dva dny nejde. No a to chuděře lithiové baterce moc nesvědčí, spíš ji to přímo zabíjí. Katka je ale holka předvídavá a měla s sebou jednu náhradní. Když už jsem si zase špinil ruce, přezul jsem ji i zadní gumu. Né že by to už potřebovala, ale zdejší asfalt má gripu na rozdávání a Katka měla obutou gumu hodně lepivou. To není úplně nejlepší volba na trénování driftů a gumování. Nespěchal jsem a docela mě to bavilo. Začínal jsem se totiž těšit, jak se svezu já. Počasí se umoudřilo, vyšlo slunce a začalo pořádně pálit. Čekal mě krásnej kus suchýho asfaltu. Měl jsem chuť jezdit jen tak, v mikině, a taky jsem to tak udělal. Boží pocit.
Ježdění jsem střídal s focením, natáčením a pojídáním gumových medvídků. Jak se blížil oběd, viděl jsem na Katce, že už by se taky chtěla povozit, kručelo jí ale hlady v břiše. Bylo to slyšet až ven před auto. To bylo snad poprvé, co jsem jí viděl jezdit tak krátce. Přijela, zastavila a řekla: je to boží, ale já mam strašnej hlad. Namazal jsem chleby máslem a k tomu jsme se cpali luxusní místní šunkou. Ten chleba byl větší než Katka.
Zdlábla ale skoro dva. Vlastně celé odpoledne probíhalo ve stejném duchu, chvíli jezdit, chvíli fotit, Katka pracuje. Po čtvrté nastává chvíle, kdy Katka pracovat přestává, oblíká se do jezdeckého a jen těžko ji někdo z motorky následující čas dostane. Pauzičku si ale dala, ne oddychovou, ale spíš takovou přemýšlecí. O tom, co na motorce dělá blbě. Připravoval jsem věci na večerní cvičení, koutkem oka jsem jí ale sledoval. Líbí se mi, jak jezdí klidně a jistě, žádný hrrr. Fakt se mi to hrozně líbí. Jsem hodně zvědavej, kam se tenhle rok posune, myslím si, že to bude hodně zajímavá podívaná. Začal jsem cvičit, kawasaki taky přestala vrčet a Katka se ke mně přidala. Zhruba třičtvrtě hodinka protahování, cvičení balancu a lehká posilovačka. Nic brutálního, ale když se k tomu přidá ježdění za ten den plus to, že tu ještě nějakej ten den budem, je toho vlastně až až. Zbývalo jen pustit centrálu, dobít všechny baterky, najíst se, dát si panáka, osvěžující sprchu pod petkou vody a jde se bydlet. Tohle byl zatím ten nejlepší den. Nejhezčí počasí, nejlepší svezení. Jsem příjemně unavenej, to mám rád. Katka je asi taky unavená je 22:09 a ona už má půlnoc. Tak jo, ještě jeden panák.
O tom, že pojedem do Tarragony ve Španělsku jsme se bavili už strašně dlouho. Chvílema to vypadalo, že jo, chvílema, že ne. Hodně to asi viselo na mě, žiju z ruky do huby a na tyhle věci moc nemám. Poslední dobou se ale koukám na věci jinak, takže jsme se hecli a nakonec se rozhodli vyrazit.
V zimě si většina stunťáků vylepšuje svoje stroje a dává dohromady po sezoně všechny šrámy, bolístky a bolesti svých ořů stuntbiků. Takže logicky já i Katka jsme měli motorky dost rozdělaný. Já o něco míň, Katka na prvočinitele. Přidali se k ní totiž noví sponzoři, a tak se to nějak všechno skutálelo, že se řešil nový lak, polepy, leštily se ráfky, do toho se motorka vozila doslova přes celou republiku (Chomutov-Karviná a za týden opačně), rám vlastně bude až se vrátíme…. Moje T5 se taky vzpouzela a objevovaly se na ní věci od brzd až po problémy s dávkou nafty…. Do toho jsme potřebovali do auta dostat bufíka, přotože v tomhle počasí ještě nechceš spát jen ve spacáku. Prostě masakr. Takže už několik týdnů před odjezdem to byl celkem souboj času, nervů a odhodlanosti všechno stihnout.
Cesta
Když jsem asi po 150té jel výtahem dolů a měl plné ruce věcí, musel jsem se smát. Člověk si s sebou normálně vezme nějaký klasický oblečení, něco pohodlnějšího, kartáčky, hřebeny, čepice, boty, pasty a je to. Jenže k tomuhle všemu jsou potřeba věci na ježdění dvou lidí. Helmy, páteřáky, kalhoty, bundy rukavice…. Plus si s sebou vezeme malou soukromou tělocvičnu. Vyloženě závaží jako činky naštěstí ne, ale i tak je to pár dalších věcí, co si s sebou člověk normálně nebere. Další velkou část zabere kuchyň: jedna plastová bedna plná příborů, hrnců, hrníčků a pánví, plus ano, opravdu si s sebou bereme i ledničku. Jídlo. Bereme ho spoustu a vlastně od všech příbuzných dostáváme další a další. Určitě se vrátíme tlustší.Věci do ložnice už jsou sranda, matrace a peřiny se spacákem narveš všude. Nejvíc místa zabírají věci, kvůli kterým jedeme. To jsou motorky a nezbytnosti k nim. Jako většina nářadí co mám. Bez něj se nikam nehnu, vlastně vždycky se něco hodí a něco se musí opravit. Tohle všechno se musí nacpat do delší T5tky. Už teď, jak to píšu si o tom autě myslím, že je nafukovací. Jen do auta proto, protože nás nejdřív čeká cesta do Ostravy, kde se půjčí ještě vozík. To strašně ulehčí přespání kdekoli. Když budeme chtít, prostě zastavíme a vyspíme se v autě.
Ráno jsme vyrazili brzy. Hodně brzy. Musel jsem se totiž ještě stavit za mou rodinou, pro další bábovku do sbírky, řízky a taky je před cestou ještě pozdravit. Počasí nebylo nic moc, v celý republice hnusně. Od Chomutova až po Karvinou. Jo, až tam se naše naložené auto dokodrcalo. Od našich z Lubné, což je asi uprostřed republiky, jsme nabrali směr Dobrá u Frýdku Místku, kde sídlí Motozem. Tam mě Katka vyhodila a jela si do Karviné pro polepenou přilbu od Mxgrafix. Já mezitím vybíral nové věci na letošek. Šlo to jak na drátkách. Katka mě zase vyzvedla a jedem koupit novou trakční baterku. Tohle jsem měl na starost já, a proto mě neudivuje, že jsem to trochu dojebal. Blbě jsem to pochopil a myslel, že už ji mají na skladě a jen ji vyzvednem. Chyba. Skaldem tak úplně nebyla. Nicméně cestou, kdy hlavami nám oběma letělo vymýšlení různých řešení napojení nabíječek, centrál a kabelů, se situlace vyvinula dobrým směrem. Bo v Ostravě se vždy domluvíš. Stačilo přejet do spřáteleného skladu jinde ve městě, vyzvednout baterku a bylo po starostech. Zbývalo už jen zajet za místním bosem stuntridingu, Adamem Peschelem, připojit vozík a znovu přeházet všechny věci. Adama jsme zastihli klasicky ve shonu sto a jedné věci k tomu. Byl trochu rozlítanej, tak jsem se ho snažil uklidnit řízkem. Prý si jen kousne a že musí někam jet. Řízek zafungoval, zblajznul ho celej i s rohlíkem. Krev se mu z hlavy přesunula do žaludku, což ho zpomalilo, rozkecal se a všechno jsme v klidu domluvili. Stačilo vyprostit vozík od závalu Ostravského těžkého sněhu. Adam si jel po svých a my se dali do překládání. Rychlovka, za dvě hoďky hotovo.
Pak už jen hluboké objetí, zatlačit slzy při loučení a rubem to do Rakouska. Natankovat, koupit známku a jediná překážka, co nám stála v cestě, byl týpek na hranicích, který se ptal, jestli tam budeme zůstávat nebo jenom projíždíme. Projíždíme. Tohle jedno slovo nám ve výsledku stačilo až do Španělska. Nikde žádná kontrola, jak všude straší. Dál cesta probíhala ve stylu ujet za den co únava dovolí, pár hodin spánku a znova. Co musím vyzdvihnout z cesty, je brutálně hezký úsek dálnic na pobřeží kolem Monaka. Dálnice jsou tam samé mosty, tunely, výhledy na moře a město. K tomu všemu se pořád vlní z kopce do kopce. Masakr, mít čas, tak se tam aspoň na den zaseknem na podívanou. Myslel jsem, že ten den to dám a dovezu nás až do Tarragony, ale nakonec mě ta šedivá, po většinu času rovně ubíhající dálnice udolala, takže to bylo ještě s jedním spaním. Jo a taky nás blejsknul radar, tak jsem zvědavej, kolik zase přijde.
Den příjezdu
Je to tady, dorazili jsme na plac, který jsme oba znali. Každý tu byl v trochu jinou dobu a jinak dlouho. Katka zvolila příjezdovku, kterou jsem já nikdy nejel, příjezdovku, která vede přes koryto vyschlé říčky. Pomalu vjíždíme na systém protínajících se silniček a kruhových objezdů vytvořených pro něco, co tu nikdy nevyrostlo a už nejspíš nevyroste. Něco je ale přeci jinak, betonové patníky znemožňující vjezd do různých částí jsou najednou všude a my pomalu zjišťujeme, že moc míst, kde můžeme nechat auto, není. Na motorce nebude problém se tam dostat, ale autem je to pase. Vybereme si zapadlé místo na jednom kruháči. Šťastní vybalujeme. Překvapivě je tu dost lidí, kteří tu chodí a jezdí na kole, vlastně je jich tu hodně moc. Všichni na nás čučí a člověk ani nestačí říkat „ola“. Snad nás tu nechají svézt se alespoň pár dní. No nic, najíst se, protáhnout a jít se konečně projet. Na motorkách jsme oba dělali přes zimu spoustu věcí a kvůli sněhu je ani nebylo kde ozkoušet. Jelo se bez helem, jen tak na seznamovačku s okolím.
Večer dokonce přijel i místní kámoš od Katky, Carlos. Dovezl místní pivka, na oplátku dostal ty naše, bufík topil, bylo fajn, sedělo se, pilo a kecalo. I mně, jako bídně anglicky mluvícího tvora, to udělalo radost, protože jsem ji všechno rozuměl. Jen jsem teda klasicky držel hubu, ale rozuměl jsem jim. Luxusní den.
