Natáčení v zahraničí jako kaskadérka na motorce – přípravy a odjezd

Jednoho krásného dne mi přišla zpráva na Instagramu, jestli bych měla zájem natáčet videoklip. Potřebují holku, která umí gumovat a jezdit po zadním na velké motorce. První jsem tomu ani nepřikládala takovou váhu. Není to poprvé, co mi někdo psal a zatím to nikdy nevyšlo. Ovšem chtěl po mě brzy e-mail a věci se daly do pohybu. Posílání mých fotek, velikostí apod. Ovšem vše probíhalo nakonec velmi rychle a rozhodnutí, že pojedu jsem z produkce dostala den a půl před odletem.

Mé okolí z toho zprvu nebylo úplně nadšené, protože tady zřejmě stále převládají nějaké předsudky o Ukrajině. Ze všech směrů člověk slyší pochybnosti, aby opravdu šlo o natáčení jízdy na motorkách apod. Co vám budu povídat. Ne že by mě to také nenapadlo a tudíž jsem si googlila produkční společnost, jednotlivé lidi, s kterými jsem spolupracovala i samotnou zpěvačku. Nakonec jsem prostě usoudila, že buď mají vše na netu totálně podchycené a zpracované a nebo jde opravdu čistě o natáčení videoklipu, kde prostě potřebují holky, které jezdí po zadním. Takže jsem se samo sebou uchýlila k druhému názoru a již jsem si ze svého okolí a ze sebe dělala srandu, když se na toto téma narazilo.

Francouzské produkční byly skvělé. Postaraly se mi naprosto o vše. Hotel, let, povinné pojištění při vstupu na Ukrajinu kvůli covidu a nakonec se mě ptaly, jestli si zvládnu zařídit PCR test v ČR před odletem (ne déle než 72 hodin). Což nebylo vůbec těžké, když tolik hodin před odletem jsem ještě nevěděla, že někam letím. Tudíž jsem hledala, kde mi udělají test do 24 hodin. Našla jsem tedy jedno fajn místo v Praze. Objednala se na přesnou hodinu a hned brzy ráno vyrazila. Byla jsem tam s deseti-minutovým předstihem a stejně jsem čekala frontu délky anakondy. Zjistila jsem, že nemohu použít testy hrazené pojišťovnou, protože ty jsou do 48 hodin, zaplatila jsem si tedy test do 24 hodin. Ten den toho bylo dost k zařizování, ale vše jsem zvládla i s 8 hodinami práce v kanceláři.

Následující den jsem měla letět naštěstí až odpoledne. Tudíž dopoledne balení a tisk všech potřebných papírů. Čekání na výsledky PCR testu bylo nekonečné. 24 hodin od testu již dávno pominulo a já stále neměla výsledky. Na webu mají napsáno, že po telefonu výsledky nevydávají kvůli přeplněnosti kapacit testování. Takže jsem neuposlechla, začala volat a psát e-maily. Nikdo mi to několikrát nebral, a tak už jsem zjistila cenu rychlotestu na letišti. PCR rychlotest na letišti je do neuvěřitelných 2 hodin! Ovšem cena je nápodobně neuvěřitelná: 7 500,-Kč!!! V představách, jak si tedy dělám tento test a poté vymáhám peníze od první společnosti, kde jsem test zaplatila a nedodala mi výsledky ve slíbenou dobu, jsem se rozhodla se takto nevzdat. Volala jsem na ono zakázané číslo pro výsledky stále v kuse. Volat, když se to típlo, tak volat zas.

Po notné době mi zvedla telefon nemile mluvící paní. Byla ještě méně milá, když jsem ji sdělila můj problém. První trochu dohady, protože mi tvrdila, že oni žádný test do 24 hodin nedělají a že jestli to mají na stránkách, tak ona o tom neví a vlastně ji to nezajímá. Po chvíli jsem ji tedy přesvědčila a podívala se, zda v systému již mají moje výsledky. A ono ANO! Mají výsledky a říká mi s již trochou radosti v hlase, že jsou negativní. “To je skvělé!” podotkla jsem a pokračovala “můžete mi je tedy poslat na e-mail?”. Odpověď zněla “NE to nemůžu”. Trochu jsem se podivila a následovaly další dohady. Nakonec jsem zjistila, že milá paní jen neví, jak je poslat. Naštěstí mi v tu chvíli dorazil email s výsledky. Nevím, jestli jsem měla štěstí a paní, která je jistě správně na svém místě, odklikla něco v systému, co mi email poslalo a nebo to prostě byla náhoda a zrovna se mi výsledky poslaly nezávisle na tomto scénáři. Každopádně hurá! Jeden stres za mnou a konečně mohu jet na letiště!

Let byl naprosto v pohodě a při příletu na mě čekala asistentka s řidičem, kteří mě vezli na hotel. Již v autě měli nachystanou vodu a košík plný různých dobrot. Od sladkostí přes brambůrky až po ovoce. Dále jsem dostala instrukce, že další den se sejdeme v lobby hotelu až v 1 odpoledne a ať si objednám večeři na pokoj. Vše, co si objednám na hotelu ať píšu na pokoj a vše hradí produkce. Již tahle péče ve mně zanechala dost silnou stopu. A to jsem ještě nevěděla, do jakého hotelu mě vezou.

První mě hned udivila informace, že hotel vaří 24 hodin denně a kdykoli vám donese jídlo na pokoj! Přišlo mi to přehnané, ale přiznám se, že jsem to v průběhu pobytu využila, protože natáčení bylo opravdu náročné a vraceli jsme se mezi 3 a 4 ráno. Jen jedna věc mě hodně zaujala, záchod s mnoha čudlíky. Stejně většina řečí skončí buď o ho*ně nebo o *exu, tak proč to nenakousnout i tady.

.

Oddechla jsem si, když jsem viděla, že i přesto je u záchoda toaletní papír a normální splachování. Nejvíc mě pobavil telefon hned u záchoda. Aspoň až to celé budu testovat a začnu vytápět koupelnu, tak asi mohu hned zavolat první pomoc.

Hotel i pokoj byly nádherné, hotel měl i vlastní bazén, wellnes a posilovnu. Již jsem se rozepsala dost, dokonce i o záchodě a tudíž se spíš mrkněte na fotky.

Tímto nyní skončím a více o natáčení a podrobnostech vám napíšu až vyjde ono dílo, které se natáčelo. Jak to bývá zvykem, mám podepsanou smlouvu o mlčenlivosti. Fotky a vše mohu nasdílet až po zveřejnění díla, které by mělo být v srpnu či září. Tak se těšte, protože za mě to byla neuvěřitelná zkušenost. Potkala jsem mnoho zajímavých lidí a naučila se spoustu věcí.

Předpremiéra filmu CESTA JE CÍL

Měli jsme tu čest být pozvaní i s mou polovičkou na předpremiéru filmu Libora Podmola Cesta je cíl. Zprvu by se zdálo, že toto nemá se stunt ridingem nic společného, ale opak je pravdou. Myslím, že tento film se vetkne do mysli i srdce člověka s různorodými zájmy, ať už jezdcům rallye, freestyle motokrosařům, stuntriderům a nebo prostě obyčjnému člověku, který řeší úplně jiné radosti i strasti života.

Vezmu to hezky od prvopočátku dne. Měla jsem dost náročné ráno, protože předešlý večer jsem využila pro nabrání vitamínu B s kolegy z práce. Ranní padesátiminutová cesta tramvají v teplu a v roušce nebyla vůbec příjemná. To už se ke mně přidal Jakub a jeho ne zrovna vstřícné pohledy na můj zřejmě zelený obličej mi vůbec nepomáhaly, ale věděla jsem jedno, na akci se těším a když se člověk na něco tak moc těší, tak zvládne vše.

Již při cestě z tramvaje ke kinu Aeru se mi udělalo dobře a už jsem se těšila na atmosféru v kině. Raději jsme jeli s rezervou a byli jsme na akci dost brzy. Díky tomu jsme viděli přijíždět Libora Podmola a jeho bravurní parkování s vlekem. Asi to nedělal prvně. 🙂 Když vyskočil z auta, tak se hned se všemi okolo sebe s úsměvem od ucha k uchu přivítal, rázem vyndal motorku z vleku a už ji tlačil do kina.

Film samozřejmě začal o dost později, lidi byli takoví ukecaní a zdrženliví. Libor musel několikrát na dvoře zahlásit, že už bychom mohli dovnitř. Já se přiznám, že jsem byla trochu nedočkavá a natěšená, ale zase jsme měli čas si prohlédnout krásné svérázné prostory kina Aera. Na dvorku se shlukovali lidé a jedna ne úplně mile vypadající dáma si nadávala pod nos z jednoho z mnoha balkonu směřujícím ke kinu.

Před filmem měli krátkou řeč Libor Podmol s Ladisem Zemanem. Bylo pěkné, že Libor se snažil začít rozhovorem, ale Ladis nakonec vše shrnul a řekl naprosto famózně i bez kladených otázek od Libora. Pak se kluci shodli a pousmáli, že film ještě neviděl opravdu nikdo kromě jich dvou a Ladisovo manželky, která ho mimochodem viděla asi mnohokrát. Libor nakonec dodal pár svých pocitů, poznatků a nejdůležitější upozornění: “Mami hlavně v klidu a drž se!”

Samotný film mi vzal dech. Shrnuje Liborův život od jeho první motorky až po současnost. Ve filmu je mnoho starých záběrů, které člověk nikde jinde nemá šanci vidět. Navíc je mi úplně jasné, proč Libor upozorňoval svou maminku. Sama jsem měla na krajíčku několikrát v průběhu filmu. V jedné pasáži filmu dokonce Libor nahlas zakřičel do sálu: “Mami drž se!”, ale musím podotknout, že v jeho hlase znělo veselé povzbuzení.

Ve filmu Libor krásně popisuje jeho myšlenky a pocity v průběhu života. Člověk vidí jeho posun nejen v medailích, ale hlavně v psychice a jak si díky mnoha okolnostem srovnal věci v hlavě. Líbilo se mi, že Libor otevřeně mluví jak o špatných věcech, tak o dobrých. O svých pochybnostech i jejich překonávání, jak vlastně zvládá stres, radosti, úrazy i úspěchy. Proto si myslím, že tento film zaujme širokou škálu lidí, ať už jste motorkáři či nikoli.

Ve filmu se stočí hlavní linka kolem Rallye Dakar, ohledně příprav a samotného závodu. Člověk by si řekl, že když sledoval poctivě všechna Liborova i Vesova story na Instagramu, že už asi neuvidí nic úplně nového. Ale nastalo velké překvapení! Ve filmu je mnoho záběrů, které člověk vůbec neviděl a něco ani nevěděl. Uvidíte záběry přímo z motorky a i Liborovo soužení poslední den Dakaru nad rozpleteným kolem.

Za mě osobně má tento film velký obdiv. Ladis udělal obrovský kus práce a jde vidět, že do toho dali s Liborem kus sebe. Navíc doplnění promítání o povídání před filmem i po filmu bylo famózní!

Horko a motorky

Tak už to zase přišlo. Znáte to, celou zimu se člověk těší až nebude při ježdění celý promrzlý, nebude ztrácet cit v rukách, které promrznou hned jako první. Silnice nebude klouzat jako ďas a gumy se budou snáze zahřívat. Navíc letošní zima se opravdu táhla, takže věřím, že jsme všichni byli natěšení na teplo, jako na svou první motorku. Jenže je tu jeden háček. Toto přání teplého počasí se často vyplní do puntíku. Pár dní opravdu ideální počasí, 20 stupňů, sluníčko, prostě pecka jak pro jezdce, tak pro motorku. Jenže člověk se ani nestačí pořádně povozit a hned jsou tu třicítky. Co tedy dělat? Navíc stunt rideři samozřejmě většinu času jezdí buď na jedničku na vysoký volnoběh nebo motorce dávají za uši jak jen to jde. To nemluvím o tom, že ten krásný asfalt ‘hycuje’ taky pekelně. Jak to mohou ty motorky přežít?

Většina stunt riderů to řeší pouze přidáním druhého větráku na chladič a ještě si přidáváme spínače na větráky, abychom je mohli zapnout dříve, než by si je motorka zapnula sama. Někteří jezdci dávají i větší chladič. Toť je celé kouzlo, které většinou nějak funguje. Pokud teda před závodem nezapomenete ty větráky zapnout. Pak přijde řada na speciální efekty, motorka začne plivat chladící kapalinu do všech směrů.

A co dělají stunt rideři? Myslíte si, že se potí v motorkářské bundě? No přiznejme si to. Jak kdo a jak kdy. Já si myslím, že si každý má jezdit jak chce, jen musí počítat s rizikem a pak nést následky. Tady ve videu (v čase 3:19) se mihnul Adam Peschel, jak jezdil v roce 2012 bez trička. Za mě tedy nic moc.

Já se občas svezu v tričku, ale většinou jezdím i v létě aspoň v chráničích. Většina kluků jezdí aspoň v mikině bez chráničů. Každopádně občas si prostě nemůžeme pomoct a jen tak v klidu se povozíme v tričku. Kdopak je poctivý a v tričku nikdy nejezdí? Na konci tréninku jistě oceníte, když budete moci dát motorky na vlek a ne je dávat přímo do dodávky. Nedokážete si představit, jak rychle ta motorka dodávku vytopí na nesmyslnou saunu.

Další možností, jak vyzrát nad teplem by byla voda. Tady nějaké tipy, jak můžeme zkusit jezdit na vodě. Až to někdo půjde zkoušet, tak budu moc ráda u toho!

Nakonec si ale myslím, že nejlepší je jít jezdit brzy ráno nebo navečer, nezapomínat dostatečně odpočívat a pak si dát jedno dobře chlazené.

Jak přezout pneumatiku

Ke stuntridingu nedílně patří gumování a driftování. Z toho vychází fakt, že spotřebujeme velké množství pneumatik. Jak tedy přezouváme pneumatiky? Jestli se domníváte, že každý stunt rider má doma přezouvačku nebo že vozíme ráfky do servisů, tak to jste vedle. Popíšu vám, jak měníme gumy, a aby to bylo ještě zajímavější, tak vám povím a ukážu, jak měním gumy já, ta malá holka, co se s tím občas dost pere. Ale už zjišťuji, že to chce jen cvik.

Tak tady na videu jste viděli, jak mi to neskutečně trvá. Celý proces trval 20 minut. V podstatě jsem takový šnek v přezouvání mezi stunt ridery. V následujících videích vás o tom snadno přesvědčím, protože další video je už ostříleného stunt ridera Mirka Sporťáka Freye, který celé přezutí zvládne do 5 minut! Má navíc už takovou vychytávku, že místo jednotlivých třmenů sundavá celý kotouč i se třmeny. Tak tady ho máme:

Tak tady jsme se Sporťákem oba přezouvali v garáži, ale stunt rideři často přezouvají pneu někde na letišti, protože se snadno stane, že guma nevydrží ani trénink. Prostě občas se člověk nechá unést dobrou náladou, přívalem adrenalinu, a začne dávat motorce co proto. Určitě sem přibudou videa i těchto momentů, ale teď zpět k přezouvání. Někdy tedy člověk potřebuje nabouchnout pneu i malým kompresorem. No a zákonitě to také občas nejde. Ludvik Heleši nám předvede, jak se to dělá po punkáčsku:

Tak bychom to snad měli kompletní, až na to, že Radek Rutan Pyrchala to dovedl k dokonalosti a má na to všechno lidi!

Stále nemáte dost? Při jedné večerní akci na výstavě motorek v Praze se vymyslela skvělá soutěž: kdo nejrychleji sezuje a nazuje již odraženou pneumatiku. Samozřejmě všichni zúčastnění jsou dostatečně posilněni. Tak tady několik videí ze soutěže a rozhodně se podívejte na poslední video! Zaloužené vítězství patřilo Kubovi Kykalovi! Sledujte a bavte se.

Josef “Pepoš” Radkovič:

Josef “Pepoš” Radkovič

Martin Krátký:

Martin Krátký

Michal “Schimpi” Holomek:

Michal “Schimpi” Holomek

Adam “Special” Peschel:

Adam “Special” Peschel

A nakonec vítěz Jakub Kykal:

Jakub Kykal

Jak holka opravuje motorku

Často dostávám otázku, kdo mi opravuje a připravuje moji stuntovou motorku. Tak rozhodně si neopravuji vše sama, ale minimálně se o to pokouším a snažím se naučit, co nejvíc to jde. Nyní mi hodně pomáhá můj přítel a nejlepší mechanik co znám, Jakub Kykal. Ne vždy jsem ho měla po boku a mám opravdu štěstí, že mám šikovného taťku, který má krásnou garáž a byl mi na začátku hodně oporou i přes to, že je autoelektrikář a motorky nikdy neopravoval. Velké díky mu patří hlavně za to, že mě učil si prostě nějak poradit. Nemáš sílu? Tak si poraď a udělej si tu větší páku z toho co najdeš na zahradě apod. 

Navíc jsem měla tu čest poznat Kubu už na motoškole po zadním, která nastartovala můj stuntriderský život. Tudíž Kuba mi byl od začátku často přítelem na telefonu, dělal mi padací rámy na CBR 125 apod.

Je supr mít kolem sebe šikovné mužské, od kterých se člověk může učit. Ale musím uznat, že se mnou v garáži to žádný chlap nemá jednoduché. Většinou chci jen poradit, ale pak si vše dělat sama. No a chápu to i z druhé strany, že vás chlapy prostě nebaví tam jen stát, koukat a až v případě nouze pomoct. Ještě když to té malé blonďaté holce trvá tak 10x déle než byste to udělali sami. Ale zase chápejte, kdybych to nedělala sama, tak se to nikdy nenaučím. V dalších článcích vám povyprávím o některých mých “opravách” na motorce. 

Trable se spojkou na Hondě CBR 125 R

Začneme tedy hezky od začátku. Moje první stuntová motorka byla Honda CBR 125 R. Zprvu, kdy jsem se učila zvedat motorku, mi samozřejmě klouzala spojka. Rozhodla jsem se, že si spojku vyměním. No jo, ale jak se to dělá. Holka z města, která nikdy neměla fichtla ani nic, co by bylo třeba opravovat. Jsem to ale holka moderní a na internetu jsem si samo sebou nastudovala, jak by se správně měly měnit spojkové lamely. Vypustila jsem olej, sundala boční dekl na motoru, povolila šrouby, sundala pružiny na motoru a zkusila povolit matku, která drží přítlačný talíř spojky. Ejhle. Ono to vůbec nejde. Za prvé se samo sebou protáčí zadní kolo. Zkouším tedy dát mezi kolo a kyvku prkno. Nemám na to sílu a tak přichází na řadu fyzika a snažím se vytvořit co nejdelší páku. Jenže jak to celé tak divně pruží, tak to prostě nejde. V těchto chvílích mám po boku většinou taťku. Zkouší to povolit on a také nic. Další nápad je půjčit si od někoho rázový utahovák na kompresor. Povedlo se, půjčili jsme si ho a jdeme na to. Snažíme se nějak zabejčit spojku a povolit matku. Po další hodině snažení o aretaci spojkového koše se povedlo! Povolili jsme tu hroznou divnou matku! Pak už to byla hračka, vyměnit lamely. Ale neeee. Já je zapomněla namočit do oleje předem. Tohle jsem celá já. Hned do všeho hrrrr a promyšlení akce nic moc. Dávám tedy lamely do oleje, motorku nechávám rozdělanou a dodělala jsem to vše až další den. Ale vždy mám radost, když se do něčeho pustím a pak to i třeba společnými silami vyřešíme. Samo sebou když to vyřeším sama, tak mám radost o to větší.

Později jsem od taťky jako dárek dostala držák na spojkový koš, aby se tenhle incident nemusel opakovat. Naprosto skvělá věc! Podruhé jsem dělala spojku, když jsem zničila motor. Na “novém” koupeném motoru totiž byla spojka úplně na maděru a klouzala jak ďas. Tak jsem si říkala, že budu tentokrát připřavená. Mám držák spojkového koše, předem jsem si půjčila rázový utahovák a bylo krásně, tak jsem motorku vytáhla na zahradu. Už jsem byla trochu ostřílenější a vzhledem k tomu, že stuntová motorka má padací rámy, tak jsem ji jen hodila na bok a ani nevypouštěla olej. Takže celá nadšená, jak to vše půjde rychle, jsem připravila nářadí a jde se na věc. Tak a zase nic. Ta pitomá matka na přítlačném talíří zase nešla povolit. Ale tentokrát to bylo teda něco. Nešla a nešla, mrcha jedna. Nakonec jsme to dělali asi ve třech a zlomili část přítlačného talíře a matka prostě fakt totálně nic. Jako by se vysmivala, že se nepohne a nepohne ani za mák. Takže jsem se rozhodla odříznout tu drzou matku flexou. Ha a má po srandě. Rozdělala jsem tedy i starý motor a použila přítlačný talíř a matku z druhého motoru. Tam to díky bohu povolit šlo (asi jak jsem ji už dělala). Uf, to zase byla oprava, která stála fakt za to. Takže opět to nevyšlo a věci nešly vůbec podle plánu. Na druhou stranu kdyby všechno šlo jednoduše, tak to není taková psina že? 

Ještě si pamatuji jedno povolování této matky na spojce, které šlo překvapivě snadno. Bohužel oprava zase nevyšla napoprvé, ale tenrokrát kvůli něčemu úplně jinému. Celé se to odehrálo chvíli po té druhé výměně lamel. V motoru začalo nějak divně chrastit a při vymáčknutí spojky se chrastění změnilo. Bylo silnější a silnější. Odjela jsem potrénovat do Prahy. Ještě jsem ten den byla domluvená na trénink s legendárním Přémou Vaňkem a neméně legendárním Schimpim (Michal Holomek). Neuvěřitelně jsem se na trénink těšila a místo ježdění jsem tam položila motorku na bok a začala se v tom hrabat. Kluci mi byli nápomocni a zjistili jsme, že ložisko pod spojkovým košem je úplně na maděru. Klec ložiska byla prasklá a vypadalo to, že kuličky z ložiska se brzy rozletí. Bohužel jsem měla jet hned následující ráno do Řecka na show s Martinem Krátkým. Takže bylo dost nahánění, jestli by se to dalo nějak vyřešit. Takhle narychlo prostě nedalo. Takže se vše zadeklovalo a doufala jsem, že motorka vydrží. Vydržela. 🙂