A teď se budeme bavit o tom na motorce, né o cvičení doma v obýváku na gymnastickym míči v drsňáckym tričku ROCKY BALBOA. O tom někdy jindy, protože ten je taky setsakramensky důležitej.

Stuntriding není disciplína, kde ti někdo měří čas na kolo, ani závod, kde tě chce předjet dalších dvacet dychtivejch magorů. Na trati nejsou žádný zatáčky ani skoky. Jseš tam jenom ty, tvoje motorka a kus rovný asfaltový plochy. Jseš trochu takovej malíř a je jenom na tobě, jak tu čenou plochu pomaluješ a vyplníš. Největší soupeř jseš ty sám proti sobě. To je asi jeden z důvodů proč u stuntu nevydrží tolik lidí a to ani po tom, co ho třeba chvíli zkouší jezdit. Malej příklad: Jožka jezdí po silnici jako normální smrtelník v provozu a motorky ho baví. Dojede na okruh a i když jede úplně blbě, pomalu, na motorce se neumí hýbat a kouká radši po traťákovi než do zatáčky, stejně má na konci pocit, že je poloviční Valentino a tlemí se od ucha k uchu. Tak tenhle pocit, ten je u stuntu těžce vydřenej. Protože aby ho Jožka pocítil, musel by na motorce něco umět. A to znamená hodně na ní jezdit a trénovat, hoooodně trénovat.

• 

• 

• 

• 

Když to jednoduše rozdělím, u stuntridingu jde hlavně o jízdu po zadním, po předním, o gumování, drifty, nějakou akrobacii a taky o to, nějak to rozumně poskládat za sebe, aby se na to celé dalo koukat jako na ucelenou věc. Při učení a trénování každého toho odvětví, jezdí jezdec jako pitomej pořád tu jednu stejnou věc, ze stejnýho místa, pořád a dokola. Tak se to totiž naučí nejlíp. Je to jako stavět domeček z karet, postupně skládáte karty k sobě, vedle sebe a do pater, až dáte jednu kartu neopatrně, blbě a všechno se to sesype. Musíte začít znovu. A úplně nejlepší je před stavěním promyslet, co bylo posledně blbě. A když člověk není hloupej a bude si na to dávat bacha, tu chybu už nezopakuje. Stejně tak začíná trénink nějakého triku. Můžu říct, že je to o nervy. Dost si na to potrénujete sebeovládání a psychiku. Ze začátku si pěkně zanadáváte, zavztekáte, něco ze vzteku nakopnete, až vám po nějaký době dojde, že ten slízající nehet na modrym okopanym palci u nohy je k ničemu. Ostřílený stunter, když mu něco nejde, prostě bez mrknutí oka nebo jakéhokoli tiku jde a prostě to opakuje. Opakování pohybů, úkonů a zjišťování, který z nich byl blbě, to je ten správnej tréning. Ale i takovej stunter musí někde odpustit… ti hardcore rytíři dnešní doby si jdou zazvedat činky do posilovny, chodí po slack lajně, trénujou balanc, prostě se chtějí účelně vybít a úplně se utahat. No a ti ostatní se prostě večer ožerou s kámošema. Obě varianty jsou asi správně, obě jsou takovej reset hlavy. Po dlouhém testování musím říct, že nejlepší je kombinace obou těchto příkladných metod. Fyzicky se vyždímat a pak se uvolnit pár pivama s kámošema. Nezdá se to, ale za jeden trenálek se toho dá naučit jen určitý množství, hlava se naplní, potřebuje to zpracovat, dát si oddech, zresetovat se.

Když už jste se teda naopakovali nějakou věc tolikrát, že ji umíte, třeba jízdu po zadním, máte z toho ten pocit jako měl Jožka z jízdy na okruhu. Dalo to zabrat, že? Pak se ten pocit dá tak trochu násobit. Jako třeba jet po zadním a pustit ruku, obě, skočit na nádrž, zahnout do kruhu, jet po předním, po předním do otočky, do otočky s odskokem… dalších milion opakování no a domeček z karet začíná mít další a další patra. Každá chyba, ale znamená začít znovu, i když ty spodní patra karet, jsou časem a množstvím tréninku jako by je člověk dával k sobě lepidlem. Drží u sebe. Padají jen ty nové. Ty, co se člověk učí.

Tenhle proces jde urychlit, když trénuješ ve více lidech, vzájemně se hecujete a zkoušíte věci, co jezdí ostatní. A když tvůj kámoš na place není debil, prostě ti poradí, co a jak dělat jinak, když ti něco nejde. Tím se totiž celá tahle stuntridingová skvadra stmeluje a společně posouvá svojí úroveň. Učení je nekonečný, pořád je něco, na čem se dá makat nebo vylepšovat. Chce se ti do tohohle kolotoče???