Často dostávám otázku, kdo mi opravuje a připravuje moji stuntovou motorku. Tak rozhodně si neopravuji vše sama, ale minimálně se o to pokouším a snažím se naučit, co nejvíc to jde. Nyní mi hodně pomáhá můj přítel a nejlepší mechanik co znám, Jakub Kykal. Ne vždy jsem ho měla po boku a mám opravdu štěstí, že mám šikovného taťku, který má krásnou garáž a byl mi na začátku hodně oporou i přes to, že je autoelektrikář a motorky nikdy neopravoval. Velké díky mu patří hlavně za to, že mě učil si prostě nějak poradit. Nemáš sílu? Tak si poraď a udělej si tu větší páku z toho co najdeš na zahradě apod. 

Navíc jsem měla tu čest poznat Kubu už na motoškole po zadním, která nastartovala můj stuntriderský život. Tudíž Kuba mi byl od začátku často přítelem na telefonu, dělal mi padací rámy na CBR 125 apod.

Je supr mít kolem sebe šikovné mužské, od kterých se člověk může učit. Ale musím uznat, že se mnou v garáži to žádný chlap nemá jednoduché. Většinou chci jen poradit, ale pak si vše dělat sama. No a chápu to i z druhé strany, že vás chlapy prostě nebaví tam jen stát, koukat a až v případě nouze pomoct. Ještě když to té malé blonďaté holce trvá tak 10x déle než byste to udělali sami. Ale zase chápejte, kdybych to nedělala sama, tak se to nikdy nenaučím. V dalších článcích vám povyprávím o některých mých “opravách” na motorce. 

Trable se spojkou na Hondě CBR 125 R

Začneme tedy hezky od začátku. Moje první stuntová motorka byla Honda CBR 125 R. Zprvu, kdy jsem se učila zvedat motorku, mi samozřejmě klouzala spojka. Rozhodla jsem se, že si spojku vyměním. No jo, ale jak se to dělá. Holka z města, která nikdy neměla fichtla ani nic, co by bylo třeba opravovat. Jsem to ale holka moderní a na internetu jsem si samo sebou nastudovala, jak by se správně měly měnit spojkové lamely. Vypustila jsem olej, sundala boční dekl na motoru, povolila šrouby, sundala pružiny na motoru a zkusila povolit matku, která drží přítlačný talíř spojky. Ejhle. Ono to vůbec nejde. Za prvé se samo sebou protáčí zadní kolo. Zkouším tedy dát mezi kolo a kyvku prkno. Nemám na to sílu a tak přichází na řadu fyzika a snažím se vytvořit co nejdelší páku. Jenže jak to celé tak divně pruží, tak to prostě nejde. V těchto chvílích mám po boku většinou taťku. Zkouší to povolit on a také nic. Další nápad je půjčit si od někoho rázový utahovák na kompresor. Povedlo se, půjčili jsme si ho a jdeme na to. Snažíme se nějak zabejčit spojku a povolit matku. Po další hodině snažení o aretaci spojkového koše se povedlo! Povolili jsme tu hroznou divnou matku! Pak už to byla hračka, vyměnit lamely. Ale neeee. Já je zapomněla namočit do oleje předem. Tohle jsem celá já. Hned do všeho hrrrr a promyšlení akce nic moc. Dávám tedy lamely do oleje, motorku nechávám rozdělanou a dodělala jsem to vše až další den. Ale vždy mám radost, když se do něčeho pustím a pak to i třeba společnými silami vyřešíme. Samo sebou když to vyřeším sama, tak mám radost o to větší.

Později jsem od taťky jako dárek dostala držák na spojkový koš, aby se tenhle incident nemusel opakovat. Naprosto skvělá věc! Podruhé jsem dělala spojku, když jsem zničila motor. Na “novém” koupeném motoru totiž byla spojka úplně na maděru a klouzala jak ďas. Tak jsem si říkala, že budu tentokrát připřavená. Mám držák spojkového koše, předem jsem si půjčila rázový utahovák a bylo krásně, tak jsem motorku vytáhla na zahradu. Už jsem byla trochu ostřílenější a vzhledem k tomu, že stuntová motorka má padací rámy, tak jsem ji jen hodila na bok a ani nevypouštěla olej. Takže celá nadšená, jak to vše půjde rychle, jsem připravila nářadí a jde se na věc. Tak a zase nic. Ta pitomá matka na přítlačném talíří zase nešla povolit. Ale tentokrát to bylo teda něco. Nešla a nešla, mrcha jedna. Nakonec jsme to dělali asi ve třech a zlomili část přítlačného talíře a matka prostě fakt totálně nic. Jako by se vysmivala, že se nepohne a nepohne ani za mák. Takže jsem se rozhodla odříznout tu drzou matku flexou. Ha a má po srandě. Rozdělala jsem tedy i starý motor a použila přítlačný talíř a matku z druhého motoru. Tam to díky bohu povolit šlo (asi jak jsem ji už dělala). Uf, to zase byla oprava, která stála fakt za to. Takže opět to nevyšlo a věci nešly vůbec podle plánu. Na druhou stranu kdyby všechno šlo jednoduše, tak to není taková psina že? 

Ještě si pamatuji jedno povolování této matky na spojce, které šlo překvapivě snadno. Bohužel oprava zase nevyšla napoprvé, ale tenrokrát kvůli něčemu úplně jinému. Celé se to odehrálo chvíli po té druhé výměně lamel. V motoru začalo nějak divně chrastit a při vymáčknutí spojky se chrastění změnilo. Bylo silnější a silnější. Odjela jsem potrénovat do Prahy. Ještě jsem ten den byla domluvená na trénink s legendárním Přémou Vaňkem a neméně legendárním Schimpim (Michal Holomek). Neuvěřitelně jsem se na trénink těšila a místo ježdění jsem tam položila motorku na bok a začala se v tom hrabat. Kluci mi byli nápomocni a zjistili jsme, že ložisko pod spojkovým košem je úplně na maděru. Klec ložiska byla prasklá a vypadalo to, že kuličky z ložiska se brzy rozletí. Bohužel jsem měla jet hned následující ráno do Řecka na show s Martinem Krátkým. Takže bylo dost nahánění, jestli by se to dalo nějak vyřešit. Takhle narychlo prostě nedalo. Takže se vše zadeklovalo a doufala jsem, že motorka vydrží. Vydržela. 🙂 

K životu stuntridera nepochybně patří. Neexistuje motorka, která by sem tam nepotřebovala něco dotáhnout, ohnout zpátky nebo předělat. A neznám asi nikoho z jezdců, co by si na svojí motorce nedělal alespoň základní věci sám. O zem s tím totiž mlátí každej v jednom kuse. Ti svědomitější dokonce dělají i pravidelnou údržbu. No a k tom potřebuješ nářadí.

• 

• 

• 

Vlastně jsem se přes opravy ke všemu tomu ježdění dostal. Byl jsem na všech kurzech, co jsme kdy dělali hlavně jako mechanik. Propracovat se k tomu, že budu někoho učit byla celkem dlouhá cesta. Zpátky k nářadí. Myslím, že vlastním nejkompaktnější tři kufříky, ve kterých je toho tolik, co v kdejaké velké dílně ne.

První kufr:

Klasická velká gola sada značky Mannesmann. Je tam toho spousta, klíče, oříšky, bity, tři ráčny (ty se odporoučely první, nahradila je značka Honiton), imbusy, torxy… prostě standart se kterým uděláš většinu. Mezitím se mi válí pár nejčastěji používaných ráčnových klíčů a pár specialitek, co byly potřeba. Celé je to zabalené v plastovém kufru s né moc kvalitním zavíráním a vyskakovacím uchem. Ideální věc, když píchneš kámošovu dodávku, zastavíš u benzínky, kde je vysoká tráva. Pyšně a hrdě si neseš kufr, v tom to prdne a všechno se ti vysype. Následuje pár sprostých slov a půl hodina práce navíc. Nejhorší je hledat bity a úplně nejhorší ty poslední dva, který sakra nemůžeš najít. Hned potom, co jsem přestal používat ucho (vyhodil jsem ho a byl pokoj) přišly na řadu zavírací přasky. Když kufr leží vodorovně na zemi, válejí se tam úplně nejvíc nešikovně, takže to je to první do čeho se trefíš nohou, když si jdeš pro nějakej klíč. Nejdřív se jen vyvlíkávaly a já si vždycky dal tu práci je dávat zpátky. Nakonec jsem je stejně rozmrdal úplně. Teda jednu. Tu druhou jsem pro jistotu vyhodil aniž by jí něco bylo. Prostě kufr a přasky jsou největší slabina. Nahradila je obyčejná kurta. Nadruhou stranu, koupil jsem ho za 2500Kč, poměr cena/výkon je nepřekonatelnej. Takže ji doporučuju.

Druhý kufr:

Tak ten je nejnovější. Standartně má dvě patra. Dole horkovzduška a patro nad ní zabírají dva aku utahováky. Jeden menší a druhý větší. Všechno sakumprásk značky DEWALT. Mám jednu baterku, ale bohatě mi stačí. Nechápu kolik práce udělá na jedno nabití. Tyhle blbinky jsem si pořídil, protože mám docela problém s rukama. Jen si zkuste denně 8 hodin něco povolovat a utahovat, pak jít domů něco povolovat a utahovat na svých věcech (nebo vaší holky, kámoše, pořád je prostě co šroubovat) no a pak trénink na mašině. V sezóně třeba 4krát i víckrát do týdne. Večer to jde, ale v noci se budíte s odkrvenýma rukama a prstama. Několikrát. Ráno jim nějakou dobu trvá než se jim zase chce hýbat… Nic příjemnýho. Nevím, jestli jsem zhýčkanej, mám prostě tenhle problém. Takže DEWALT to prostě šroubuje za tebe a ty můžeš večer po práci víc času trénovat. Ruce tě ráno bolej stejně, ale můžeš DELŠÍ DOBU SEDĚT NA MOTORCE.

• 

• 

• 

Třetí největší kufr:

Takovej majstrštyk ve využití místa. Původně jsem začal s menším kufrem, ale postupem času toho už prostě bylo hodně. Větší kufr byl nevyhnutelnej. Dlouho jsem se tomu bránil, protože hlavní smysl třech kufrů je v kompaktnosti. Prostě zabrat co nejmíň místa a mít s sebou co nejvíc věcí. Jo třetí kufr je výtažek z normálního ponku někde v dílně. Ve zkratce, mám v něm všechno. A dokonce to má i svůj systém. Popíšu ho.

Z venku je to to pixla s kolečkama, co má víko, dvě kapsičky z vrchu a vysunovací madlo. Přesně takový jako májí ty buzničkovský batohy na věci, když člověk někam cestuje. (Tvrdej chlap si všechno vezme do rukou a tahá se se vší tou tíhou, vysunovací madla a kolečka jsou pro sraby.) Je to brutálně praktická věc.

Vrchní dvě víčka skrývají: vlevo je pneuservis (záplaty lepení, ventilky, ta věc na ventilky), vpravo matičky, šroubky, nýty plus pár věcí ze spojky mojí SUZUKI. Z boku bedny mi ještě čučí nabíječka na aku vrtačku. Šetřit místem se musí. Pozor nadechněte se, odklopujeme víko. Nebudu lhát, trochu jsem si tu bednu upravil. Rozdělil ji na části. Já vím, vypadá to jako bordel, ale má to systém.

• 

• 

Takže od leva…. Na vrchu je plato, kde jsou věci, které se rády někam zakutálí a člověk je pak v jednom kuse hledá. Hledat nic nechceš, na to není čas. Pod platem jsou šroubováky. Ploché, křížové, úderové, ulomené a zbroušené na něco co se bude hodit. Dál jsou tam prodloužené imbusy na velkou ráčnu. Na přepážce jsou nastrkané všechny kleště, nebudu je vyjmenovávat, jsou tam všechny. Úplně všechny až na sikovky, ty jsou jinde. Prostřední část skrývá největší změť největších věcí v kufru. Kladiva, paličky, velké kleště, něco díky čemu vyboucháš něco dalšího z něčeho, světlo, akuvrtačka, pájku. Je tam prostě spousta věcí, co jsou nutně potřeba. Následuje mezipřihrádka, která je široká akorát tak, aby se tam vešly spreje, jako WDčko a kontaktol. Taky je tam pixla s vazelínou. To celé aby tam nehrkalo, je vycpané kartáčkama na čištění, nejpotřebnější pilníky a v neposlední řadě taky injekční stříkačka s kusem hadičky na odvzdušnění brzd. Sakra to je popis jak na zakládce při hodině slohu. Klid, zbývá poslední úsek. V něm se skrývají měřidla, multimetr, hustoměr, měrky na závity, měrky na měření ventilových vůlí. A zase, aby to nehrkalo, je to vycpané dvěma sadami závitových vložek HELICOIL a děrovačů (třeba na výrobu těsnění nebo na další dírku v pásku, když na tréninku zjištíš, že jsi zase o něco tlustší). A je to tady. Konečně poslední kousek toho dlouhého popisu. Poslední je elektropixlička, kde jsou, drátky konektory, kalafuna, cín, izolepy, kleštičky a pojistky.

Ne všechno nářadí co mám, je top kvality. Co vím, že by mělo být kvalitní, to kvalitní je. Obvyklý postup je ten, že něco koupím a když se to neosvědčí nebo zničí, podruhý kupuju lepší. Tím, že se něco zničí se vlastně celá souprava zdokonaluje.

• 

• 

• 

Tohle všechno jsem zvyklej vozit s sebou skoro všude. Cítím se s tím vším bezpečněji. Míň věcí mě dokáže překvapit. A samozřejmě funguje to tak, že když všechno vozím, málokdy je něco potřeba. A jen jednou se mi nechce ty tři pixly tahat do auta, něco se zákonitě rozbije a mě nezbyde jen na to koukat a tlemit se.