Dobré ráno, znovu prasknutý rám na Kawasaki, ranní běh, centrála, cvičení, jídlo, ježdění. Dobrou noc. Takhle by to mohlo stačit, jenže nám všechno došlo. Benzín, voda i to jídlo, co se líp jí. To, co se jí hůř a není tak dobrý, tak to nám ještě samozřejmě zbylo. Středobodem dnešního dne je teda nákup. Můžu říct, že je to pěknej oser. Ani doma mě to nebaví, natož tady, kde se jen před samotným odjezdem musí udělat spousta úkonů. Nezdá se to, ale takový život v dodávce s vozíkem ve dvou to je neustálý přesun věcí a proto, když se někam jede, musí se ty věci vrátit na své původní místo. Prostě oser. Dorazili jsme k 15 minut vzdálenému obchoďáku a dalších 20 minut seděli v autě a oddalovali moment, kdy budeme muset vylízt ven. V takovej moment se probere spousta důležitých věcí, který s nákupem nemají nic společnýho. Napsal bych vám je, ale už si je nepamatuju.
Dobře, nádech a lezeme ven. Tady je to tak, že se roušky a pytle přes hlavu nosí všude i venku, takže ten nádech byl na místě. Košíky jsou tu sice na mince jako u nás, ale nikdo je nezacvakává. Koš vezmeš a jedeš. A jedeš dlouho, covid opatření jsou všude, a proto se do obchodu leze jednou dírou dovnitř a jinou zase ven. Když to chceš obráceně, přiběhne pár domorodců a ti tě s úsměvem a holí v ruce nasměrují ke správnému východu. Přeháním, nesmějou se u toho. Dobře, nemají tu hůl a jsou úplně v pohodě. Vlastně se tu cítím daleko víc pohodlně a bez stresu než doma.
Už jsme tu potřetí. Výhoda je v tom, že už člověk pomalu ví, kde co je. Hlavně ví, kde je pivo a víno, zbytek je pro mě pořád nějak zmatenej… Katka říkala, že i cukr se jí hledal blbě. Asi na 10 minut zmizela a vrátila se s ním úplně zničená a vyčerpaná. Budem vypadat jako alkáči, ale na cestu jsme dostali absinth a podle youtube se zrovna tenhle má nalívat přes cukr. Máme na to i tu lžičku. Proto jsme tam ten cukr nemohli nekoupit.
Hotovo nakoupeno, jdeme platit. Fronty tu řídí chytrá telka, něco jako na poště, jen si člověk nebere lístek. Vlastně si ani nejde sednout. Prostě je tu jedna velká fronta k té chytré telce a od telky jde člověk podle čísla na televizi rovnou k pokladně. Jo a aby lidi nechodili rovnou k pokladnám a nepředbíhali, tak jsou tu natažené takové ty pásky jako ve Shrekovi. Funguje to. I brutálně vypadající u nás nekonečná fronta je tady otázkou chvilky. Může za to i ta skutečnost, že ze všech pokladen, které tu jsou, jsou opravdu všechny otevřené. To u nás taky není zvykem, i když pokladen je všude milión. I tady mě ale provází moje frontová smůla. Stučně vám popíšu: Vždycky stojím frontu, v které to nejdýl trvá a to i když vypadá nejkratší. Když už jde všechno hladce, člověk přede mnou má většinou nějakej problém. Něco si nezváží, nemá prachy, hledá prachy… Dojde papír na účtenky, dojde i ten rezervní pod pultem. Jednou jsem stál frontu v Litomyšli v BILLE a ta paní prodavačka mi tam omdlela… Takhle já to mám normálně. Nepřekvapilo mě teda, že tady to není jinak. Ve frontě jsme byli 2 minuty, u pokladny 10. Ale jak řikám, tohle už mě nerozhází.
Nakoupeno. Odcházíme dle pokynů správnou dírou ven. Sakra to byla dřina. Ještě dotankovat benzín a mizíme. Benzínka je naštěstí v areálu obchodu, stačí s T5 a vozíkem přeskákat 10 retardérů a je to. Katka má taky svoje příhody, ale ona je má s počítačema a elektronikou. Věci, které normálním lidem normálně fungují, Katka vezme do rukou a v tu ránu fungovat přestávají nebo se alespoň začnou chovat podivně a mají nějaké chybičky. Děje se to často. Jo, posral se samoobslužnej automat na tankování. Místo menu, kde je na výběr, jestli chceš naftu nebo benzín, je tam plocha Windows, a kdyby si se trochu snažil půjde si u stojanu zahrát Solitaire. Stojany jsou tu ale 4, takže možnost, že takhle umřou všechny, je malá. Berem benzín, dám si těch 10 retardérů zpátky a jedem.
Až potom mi dojde, že to tam nemusim takhle jak chuj přejíždět, je tam zkratka. Co už, přejíždět retardéry s plně naloženým vozíkem a T5 je moje nová obliba. Příště, jak tam pojedu, dám si ty retardéry jen tak pro radost, zkratka nezkratka. Víno, sýr, film. Over
