Aby byl blog opravdu stunt blog, rozhodl jsem se trochu vrátit od příběhů co prožíváme my a popsat, co prožili naše stuntové mašiny. Obecně stuntriding je strašně krásnej sport. Co si nenadřeš, nenatrénuješ a neodpadáš to neumíš. Nepomůže ti k tomu, že si koupíš motorku úplně novou, ani to že na ní budeš mít ty nejlepší komponenty a doplňky. Stačí ti jen funkční bajk, kterýmu pomalu táhne na dvacet let. Taková ta motorka, kdy hitem bylo vstřikování, ale už taková ta lepší verze, která necuká. Motorka, která ještě nevěděla co je to katalyzátor. Taková motorka, kde jediná hi-tech vychytávka byla, že si na budíku můžes nastavit hodiny. Taková funguje dodneška nejlíp.
Kawasaki Ninja ZX-6R 636 rok 2003
Kawasaki Ninja ZX-6R 636, rok 2003, kterou má Katka je jednou z takových motorek. Je to nejpoužívanější motorka na stunt poslední dekády. Je to dané hlavně průběhem motoru a celkovou geometrií. Když ji Japonci vyráběli, neměli ani tušení, že většina jich nebude jezdit po silnicích a okruzích. No chvilku třeba jo, ale pak si ji koupí borec, co jí celou očeše od plastů, přestaví ji, vyztuží a vylepší. Dá do toho všechno svoje úsilí a většinu peněz, co má. A to celé jenom proto, aby ji někde na place za městem u skládky držel u huby v omezovači, gumoval a mlátil s ní o zem. Stuntová motorka je vlastně něco jako razítko, které se snaží všude kde jezdí udělat do země co nejvíc svých otisků. Pak ji zase samozřejmě opravuje a stává se z toho nekonečnej koloběh. Jo tohle je stuntriding. Taková motorka už se jen zřídkakdy dostane na značky. To jí spíš koupí někdo další, kdo si ji poopraví a lehce přetvoří k obrazu svému.
Dejme tomu, že Katčinu Kawu si po prvním stunt šílenci koupil kluk, co se chtěl jen tak vozit, žádná divočina. Motorka sice nebyla krásná, ale na to co jezdil, stačila. Měl ji několik let a používal ji jen střídmě. Nebyl to žádnej hošíček, ale pěkně velkej férovej chlap. Všechno poctivě dotažený, hóóódně dotažený. No nic, od tohhle kluka Katka svou Kawu koupila, protože už několik let jezdila na svojí Hondě CBR 125 a chtěla se prostě posunout dál. Umíte si představit tu radost, když si holka domů doveze motorku, jak ji nadšeně s úsměvem ukazuje doma rodičům. Ti se sice usmívají, ale takovým tím úsměvem co říká: ježiši, co to sakra ta naše bláznivá holka zase dovezla, snad na tom nechce jezdit. Prostě mají taky strašnou radost. Když jsem tenkrát tu motorku viděl (berte to jako pohled mechanika od Special Brothers, vycvičeného dokonalostí projevu od Adama Peschela) pomyslel jsem si, kurva doprdele na tom je strašný práce a usmíval jsem se přitom stejně jako rodiče Katky. Nechtěl jsem jí kazit to nadšení. Jak čas běžel, dostala Kawa nové padáky, přestal z ní ze všech koutů unikat olej, seřídilo se na ní všechno, co se seřídit dá. Přišla líp tvarovaná nádrž, vidlice co neprasknou, když se budou jezdit předky a trochu jiná hrazda. Takhle to vydrželo rok. Největší problém byla poslušnost motorky. Chvíli jezdila v pohodě, a pak jak kdyby se jí nechtělo. Začla prskat a přestalo se jí to líbit. Ale jen občas. Nemáte nejmenší tušení kolik hodin jsem u toho strávil já a myslel si, ha to bylo určitě tímhle. A už vůbec nemáte tušení kolik týdnů nad tím strávila Katka. Ta motorka už mě začala pěkně………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………. A taky……………………………………………………………… Místo teček si domyslete všechna sprostá slova, co znáte. Fakt, bylo to nekonečný. Vždycky se zdálo, že už je to vyřešené, protože se objevila věc, tak závažná, že si řeknete, to musí být ono. Opravíte ji a ono se nezmění vůbec nic. Když už byla ve hře varianta, že se koupí motorka jiná, Katka přišla na to, že podruhé za sebou odešel snímač vačky. Vyřešeno. Přišla úleva tak velká jako, když vám z nohou po roce sjede tank.
Katka šťastná dojezdila sezónu. Teda dvakrát si stihla vyhodit rameno, ale nikdy ne na motorce. Díky léčení ramene se Katka dostala k novým sponzorům 200% life a Rulcotherapy. To hodně nakoplo další přestavbu motorky. Teď už trochu radikálnější. Nový lak, polepy, řidítka, chladič, všechno natřené, nastřikané, čisté a jednoduše pěkné. Konečně se motorka z Japonska dostala ke svému vrcholu života a i po těch letech, co už má vypadá k světu. A i Katka, jakožto jedna z mála holek co u stuntu vydržela tak dlouho a dokázala se dostat na dost dobrou úroveň, bude mít konečně k světu vypadající motorku. Teď tady ve Španělsku se ještě všechno odzkouší, a jak přijedem domů, už jí bude čekat fungl nový trubkový rám od STUNTPRO COMPONENTS a Kawa bude konečně hotová. Připravená dostávat za uši, donekonečna se přehřívat, chladnout, padat, být nonstop stažená kurty v autě, prostě bude dělat svojí majitelce radost.
SUZUKI GSX-R 750 rok 2015
Moje motorka je SUZUKI GSX-R 750 rok 2015. Tuhle motorku vyrobili, přivezli ji do Německa, kde se na ní rok někdo vozil, jednou vyměnil olej, a pak s ní plesknul do pangejtu. Chudák, skoro nová byla. Dál se ocitla v rukou překupníka. Starej pán, co má rád hezký auta, se asi při důchodu baví nakupováním a prodáváním všeho, co má motor. No a v tu dobu jsem s Adamem Peschelem u něj v kanclu sem tam řešil, co si pořídit po Hondě, která mi v tu dobu poctivě sloužila. Já koukal po samejch starejch vylítanejch šrotech, který byly za celkem dost peněz. Chtěl jsem SUZUKI. Byla to moje první velká motorka, tak k ní mám citovej vztah. (Na stunt to byl brutální krám, věčně mi vařila voda a motorka cukala jako prase, co se divit byl to rok 2001.)
No a tak kecáme a Adam našel v Německu inzerát. Přes noc se mi to rozleželo v hlavě. Ráno mi už bylo jasný, že pro ni jedem. Cestou z Ostravy jsme to spojili s klasickým zimním setkáním stuntriderů v Praze na motokárách. Nejsem zvyklej mít u sebe tolik peněz a tak jsem měl vítr, aby mi je někdo nevzal. Takže prachy na Suzuki semnou absolvovali několik rozjížděk na motokáře. Dále prohlídku noční Prahy i s exkurzí několika barů a to i s velmi decentní ochutnávkou různých alkoholických nápojů. Takže ráno jsme se já i Adam probudili asi po dvou hodinách spánku na různých místech Prahy. Oba ještě rozveselení, posilnění večerem a skvělými zážitky. Kupodivu peníze přežily bez újmy. Konečně jedem. Cesta uběhla rychle. Koupě taky. Za to dost vděčím Adamovi, o spoustu věcí se postaral on. No a tak mi najednou stála doma (přesně řečeno u kámoše v dílně, pojem domov je pro mě rychle se měnící věc). Z jedné strany krásná a z druhé odrbaná, jen pár tisíc najeto.
Začal jsem prodávat věci, co nebyly potřeba. Plasty, řidítka, výfuk, světla, to všechno šlo pryč. Když mi to vydělalo nějakou korunu nebo mi zbylo pár kováků, koupil jsem díly, které naopak budou potřeba. Celkem to trvalo rok. Rok, než jsem si udělal takovou hromádku štěstí a tu hromádku pak na motorku namontoval. Konec sentimentálních řečí.
Motorka je to zběsilá, jede jako prase a v podstatě až teď, začátkem třetí sezony dokážu říct, že se na ní letos opravdu dobře svezu. Ono s motorkou je to totiž jako s lidma. Ti se taky nejdřív potkají, postupně se očuchávají, zjišťují co si jeden k druhému může dovolit, kde má kdo hranice a co přijde, když se ty hranice překročí. (Tohle moudro nemám ze své hlavy, děkuju Terko.) S motorkou je to stejný. Ta jen nezačne brečet nebo s tebou tejden nebude mluvit. Motorka tě zahodí a zpřetrhá ti vazy v koleni. To je její způsob komunikace. Ty jen musíš přijít na to, co jsi udělal špatně nebo co bys pro motorku mohl udělat jinak, aby tě už nezahodila. Myslím tím, že ji necháš dát na brzdu aby měla lepší průběh výkonu, to že jí konečně po dvou letech vychytáš spojku, zjištíš, co za brzdové desky používat, vyrveš z ní výfukovou přívěru, konečně najdeš vhodnou brzdovou pumpu na třetí brzdu, doladíš poměr sekundárního převodu… Prostě milion drobností, který ve výsledku dělají váš vztah tak dobrý.
Zahazuje mě pořád, ale s citem a menší četností. Po dvou letech vztahu, co bych chtěl. Vylepšovat jde pořád spoustu věcí.