Přípravy
O tom, že pojedem do Tarragony ve Španělsku jsme se bavili už strašně dlouho. Chvílema to vypadalo, že jo, chvílema, že ne. Hodně to asi viselo na mě, žiju z ruky do huby a na tyhle věci moc nemám. Poslední dobou se ale koukám na věci jinak, takže jsme se hecli a nakonec se rozhodli vyrazit.
V zimě si většina stunťáků vylepšuje svoje stroje a dává dohromady po sezoně všechny šrámy, bolístky a bolesti svých ořů stuntbiků. Takže logicky já i Katka jsme měli motorky dost rozdělaný. Já o něco míň, Katka na prvočinitele. Přidali se k ní totiž noví sponzoři, a tak se to nějak všechno skutálelo, že se řešil nový lak, polepy, leštily se ráfky, do toho se motorka vozila doslova přes celou republiku (Chomutov-Karviná a za týden opačně), rám vlastně bude až se vrátíme…. Moje T5 se taky vzpouzela a objevovaly se na ní věci od brzd až po problémy s dávkou nafty…. Do toho jsme potřebovali do auta dostat bufíka, přotože v tomhle počasí ještě nechceš spát jen ve spacáku. Prostě masakr. Takže už několik týdnů před odjezdem to byl celkem souboj času, nervů a odhodlanosti všechno stihnout.
Cesta
Když jsem asi po 150té jel výtahem dolů a měl plné ruce věcí, musel jsem se smát. Člověk si s sebou normálně vezme nějaký klasický oblečení, něco pohodlnějšího, kartáčky, hřebeny, čepice, boty, pasty a je to. Jenže k tomuhle všemu jsou potřeba věci na ježdění dvou lidí. Helmy, páteřáky, kalhoty, bundy rukavice…. Plus si s sebou vezeme malou soukromou tělocvičnu. Vyloženě závaží jako činky naštěstí ne, ale i tak je to pár dalších věcí, co si s sebou člověk normálně nebere. Další velkou část zabere kuchyň: jedna plastová bedna plná příborů, hrnců, hrníčků a pánví, plus ano, opravdu si s sebou bereme i ledničku. Jídlo. Bereme ho spoustu a vlastně od všech příbuzných dostáváme další a další. Určitě se vrátíme tlustší.Věci do ložnice už jsou sranda, matrace a peřiny se spacákem narveš všude. Nejvíc místa zabírají věci, kvůli kterým jedeme. To jsou motorky a nezbytnosti k nim. Jako většina nářadí co mám. Bez něj se nikam nehnu, vlastně vždycky se něco hodí a něco se musí opravit. Tohle všechno se musí nacpat do delší T5tky. Už teď, jak to píšu si o tom autě myslím, že je nafukovací. Jen do auta proto, protože nás nejdřív čeká cesta do Ostravy, kde se půjčí ještě vozík. To strašně ulehčí přespání kdekoli. Když budeme chtít, prostě zastavíme a vyspíme se v autě.
Ráno jsme vyrazili brzy. Hodně brzy. Musel jsem se totiž ještě stavit za mou rodinou, pro další bábovku do sbírky, řízky a taky je před cestou ještě pozdravit. Počasí nebylo nic moc, v celý republice hnusně. Od Chomutova až po Karvinou. Jo, až tam se naše naložené auto dokodrcalo. Od našich z Lubné, což je asi uprostřed republiky, jsme nabrali směr Dobrá u Frýdku Místku, kde sídlí Motozem. Tam mě Katka vyhodila a jela si do Karviné pro polepenou přilbu od Mxgrafix. Já mezitím vybíral nové věci na letošek. Šlo to jak na drátkách. Katka mě zase vyzvedla a jedem koupit novou trakční baterku. Tohle jsem měl na starost já, a proto mě neudivuje, že jsem to trochu dojebal. Blbě jsem to pochopil a myslel, že už ji mají na skladě a jen ji vyzvednem. Chyba. Skaldem tak úplně nebyla. Nicméně cestou, kdy hlavami nám oběma letělo vymýšlení různých řešení napojení nabíječek, centrál a kabelů, se situlace vyvinula dobrým směrem. Bo v Ostravě se vždy domluvíš. Stačilo přejet do spřáteleného skladu jinde ve městě, vyzvednout baterku a bylo po starostech. Zbývalo už jen zajet za místním bosem stuntridingu, Adamem Peschelem, připojit vozík a znovu přeházet všechny věci. Adama jsme zastihli klasicky ve shonu sto a jedné věci k tomu. Byl trochu rozlítanej, tak jsem se ho snažil uklidnit řízkem. Prý si jen kousne a že musí někam jet. Řízek zafungoval, zblajznul ho celej i s rohlíkem. Krev se mu z hlavy přesunula do žaludku, což ho zpomalilo, rozkecal se a všechno jsme v klidu domluvili. Stačilo vyprostit vozík od závalu Ostravského těžkého sněhu. Adam si jel po svých a my se dali do překládání. Rychlovka, za dvě hoďky hotovo.
Pak už jen hluboké objetí, zatlačit slzy při loučení a rubem to do Rakouska. Natankovat, koupit známku a jediná překážka, co nám stála v cestě, byl týpek na hranicích, který se ptal, jestli tam budeme zůstávat nebo jenom projíždíme. Projíždíme. Tohle jedno slovo nám ve výsledku stačilo až do Španělska. Nikde žádná kontrola, jak všude straší. Dál cesta probíhala ve stylu ujet za den co únava dovolí, pár hodin spánku a znova. Co musím vyzdvihnout z cesty, je brutálně hezký úsek dálnic na pobřeží kolem Monaka. Dálnice jsou tam samé mosty, tunely, výhledy na moře a město. K tomu všemu se pořád vlní z kopce do kopce. Masakr, mít čas, tak se tam aspoň na den zaseknem na podívanou. Myslel jsem, že ten den to dám a dovezu nás až do Tarragony, ale nakonec mě ta šedivá, po většinu času rovně ubíhající dálnice udolala, takže to bylo ještě s jedním spaním. Jo a taky nás blejsknul radar, tak jsem zvědavej, kolik zase přijde.
Den příjezdu
Je to tady, dorazili jsme na plac, který jsme oba znali. Každý tu byl v trochu jinou dobu a jinak dlouho. Katka zvolila příjezdovku, kterou jsem já nikdy nejel, příjezdovku, která vede přes koryto vyschlé říčky. Pomalu vjíždíme na systém protínajících se silniček a kruhových objezdů vytvořených pro něco, co tu nikdy nevyrostlo a už nejspíš nevyroste. Něco je ale přeci jinak, betonové patníky znemožňující vjezd do různých částí jsou najednou všude a my pomalu zjišťujeme, že moc míst, kde můžeme nechat auto, není. Na motorce nebude problém se tam dostat, ale autem je to pase. Vybereme si zapadlé místo na jednom kruháči. Šťastní vybalujeme. Překvapivě je tu dost lidí, kteří tu chodí a jezdí na kole, vlastně je jich tu hodně moc. Všichni na nás čučí a člověk ani nestačí říkat „ola“. Snad nás tu nechají svézt se alespoň pár dní. No nic, najíst se, protáhnout a jít se konečně projet. Na motorkách jsme oba dělali přes zimu spoustu věcí a kvůli sněhu je ani nebylo kde ozkoušet. Jelo se bez helem, jen tak na seznamovačku s okolím.
Večer dokonce přijel i místní kámoš od Katky, Carlos. Dovezl místní pivka, na oplátku dostal ty naše, bufík topil, bylo fajn, sedělo se, pilo a kecalo. I mně, jako bídně anglicky mluvícího tvora, to udělalo radost, protože jsem ji všechno rozuměl. Jen jsem teda klasicky držel hubu, ale rozuměl jsem jim. Luxusní den.